Horor je velmi složitý žánr na zpracování. Ať už mluvíme o filmech, či o hrách, vytvořit originální titul zabere hromadu práce, protože titulů je jako hub po dešti. Kolikrát jsou na jedno brdo. Děj se odehrává ve škole, v kostele, nebo blázinci, kde nás pronásleduje šílený psychopat, malá holčička, či démon. Pokud jste tak hráli již několik hororovek, již vás skoro nic nevyleká a o to více vám záleží na dobrém příběhu, hratelnosti a atmosféře. Home Sweet Home vyšlo již před nějakou dobou, ale protože se letos dočkáme pokračování, je dobrý čas si ho připomenout.

Tady se probudit nechcete

Hra začíná jako každá jiná. Probouzíme se na neznámém místě a náš úkol je jediný – najít cestu domů. Hra tak začíná stejně jako tahle recenze, a to velmi nemile. I když grafické zpracování není zrovna nejlepší, hlavním neduhem na kráse je zasazení. Poloprázdná hotelová budova, ve které vás hned o začátku nahání polomrtvá holka ve školní uniformě. Nežádám po každém titulu, aby byl šíleně originální, ale trocha práce navíc by hře rozhodně neuškodila. Jakmile se dostanete domů, začne se vše komplikovat. Ztratila se vaše přítelkyně Jane, kterou tak musíte najít. Chodíte tak po domě a sbíráte předměty v konkrétním pořadí. Vaším úkolem je tak sebrat klíče od pokoje, které jsou schovány v knihovničce. Jenže tam se neobjeví, dokud neseberete dopis z vašeho pokoje, který se objeví až v moment, kdy najdete kousek fotky v koupelně. Myslím, že už chápete, na co poukazuju. Neustále chodíte sem a tam v nesmyslném pořadí, přesně tak, jak si tvůrci určili. Kvůli tomu se budete vracet z lokace do lokace, což uměle natahuje herní dobu, která je zhruba dvě a půl hodiny dlouhá, jenže kvůli silnému backtrackingu se může až zdvojnásobit. Strach se tak rychle změní ve frustraci.

Když už jsme u toho strachu, pojďme si něco říct o atmosféře celé hry. Hra postrádá jakékoliv originální jump scary. Pohne se před vámi bedna, začne blikat světlo, nebo vyjde pára z trubky. Když už na vás něco vybafne, tak se jedná o šílenou školačku, která používá jako vražednou zbraň vysouvací nůž. Neustále tak posloucháte, jak si s ním hraje a upřímně, otravnější zvuk jsem dlouho neslyšel. Můžete namítat, že díky tomu alespoň poznám, kde se nepřítel nachází. Jenže to by musel být zvuk prostorový. I se sluchátky jsem slyšel zvuk přicházet ze všech stran, i když byla školačka přímo vedle mě. K tomu většinu času má zvuk stejnou hlasitost, což ještě znepříjemní samotné určení polohy. Na začátku hry se budete bát, a to hlavně díky tomu, že příběh se bude krásně rozvíjet. Jenže po zhruba první hodině budete neustále nahánět svojí přítelkyni a příběh jaksi začne stagnovat. Dozvíte se pár informací, jenž předcházeli událostem hry, bohužel ty vám jsou v prvním díle naprosto zbytečné. K propojení dojde až na samém konci hry, jenže než se dočkáme jakýchkoliv odpovědí, tak přijde zmatený konec, který nás akorát láká na druhý díl.

Převážnou část hry se budete potichu plížit kolem školačky a neznámého démona. Zde je poznat, že si hra vzala inspiraci z her, jako je například Outlast. Pokud vás nepřítel odhalí, přijde čas na rychlý úprk a schování do nejbližší skříňky. Jedině dobře, že zde inspirace čímkoliv jiným končí. Hra přeci jen skrývá i krapet originality. Vše je zalito tajemstvím, které se točí kolem thajských legend a pověstí. Pokud jste stejně jako já neznalí tradic, bude pro vás o to zajímavější prozkoumávání okolí a zjišťování podrobností kolem sebevraždy studentky a dalších záhadných smrtí studentů.