Únikovky. Tak prostý nápad, ale najít pořádnou a kvalitní hru na tento způsob není moc jednoduché. Před čtyřmi lety se to velmi úspěšně povedlo prvnímu dílu Escape Simulatoru. Hře, která za ty roky byla rozšiřována různými přídavky, možnostmi a mechanikami. Jednoduše řečeno se z toho vyklubala výborná digitální náhražka reálných únikovek, a to i díky robustnímu editoru vlastních úrovní. O několik let později přichází vývojáři ze studia Pine znovu, aby tentokrát představili druhý díl. Už na první pohled oproti tomu prvnímu, který vypadal skoro jako studentský projekt, je ale vidět, proč se pro pokračování rozhodli.

Byť to většinou není tou zcela nejklíčovější vlastností hry, tak na čem Escape Simulator 2 oproti svému předchůdci stojí a padá, je především grafika. Jednoduchou, barevnou a hodně stylizovanou grafiku prvního dílu totiž vyměňuje důraz na realističnost. Na mnohem komplexnější prostředí a detaily, propracovanější textury a živější nasvícení. A s tím zkrátka i surovější a tak trochu méně hravou atmosféru. Před vydáním jsme sami měli strach z toho, že mnohem větší množství detailů může stát v cestě přístupnosti hry. Že bude těžké najít klíčové předměty nebo rozeznat podstatné součásti hádanek. To se naštěstí neděje. Vývojáři dokázali takřka dokonale skloubit prvky realismu i přístupnosti, tudíž grafika není na obtíž, nýbrž celý zážitek povyšuje na úplně novou úroveň. Totéž platí o kvalitních zvucích a i když nijak výraznému, tak celkem pohodovému soundtracku.

Tuhle „novou úroveň“ můžete aktuálně ozkoušet v rámci 12 oficiálních úrovní a tří kapitol, potažmo prostředí – Drákulova hradu, vesmírné stanice a pirátů. Ačkoliv to nemusí znít jako hodně, každá z místností s klidem vydrží kolem 30 minut nebo více. Na rozdíl od začátků prvního dílu jsou nové levely už nyní velké, mnohdy s více místnostmi nebo dokonce patry. Rovněž tak nabyly na počtu hádanek a vývojáři lépe vyvažují jejich různorodost i obtížnost. Ne vždy se to povede a pár hádanek působí, že vyžadují vyšší mentální gymnastiku než zbytek. Ale opravdu jde spíše o výjimky a napříč celou hrou nebyl víceméně problém se dopracovat ke konci. Pokud by to ale i tak nešlo, hra nabízí systém obrázkových nápověd, které vás v několika krocích vždy provedou hádankou a nejprve se vás pokusí navést správným směrem. Je však nutno podotknout, že hra neobsahuje češtinu a existují části, kde bude důležité se něco anglicky dočíst nebo pochopit.

Ve všem ostatním ale Escape Simulator 2 skutečně funguje jako simulátor. S řadou prvků v místnostech můžete manipulovat, přesouvat je, někdy rozbíjet, prohlížet si je zblízka, interagovat s nimi nebo otevírat. Do zámků dávat klíče, těm visacím zpravidla měnit kód, někdy dojde na práci s obrazovkami či počítači a podobně. S úplně vším manipulovat nejde a spousta věcí zůstává statická. To nám vlastně nijak nevadilo. Horší to bylo spíše s mírnou sestupnou tendencí kvality obecně a s nástupem bugů. Úplně poslední levely – tedy ty pirátské – byť jsou vizuálně super, tak prostě nepůsobily tak dopečeně nebo zajímavě jako ty první v Drákulově hradě, které nám přišly hravější. Krásným příkladem je třeba speciální zrcadlo v prvním levelu, kde dostaneme ptačí pohled. Nebo výborné využití kooperace v tom druhém, kde jsme začínali svázaní na židlích a v průběhu levelu se jeden z nás ocitl doslova na talíři. Tyhle momenty, kdy hra dokázala skvěle využít faktu, že jsme ji hráli ve dvou, ale bohužel tolik nebylo. A v dalších levelech nejen, že vlastně zmizely, ale více a více jsme naráželi na situace, kdy jeden nemohl dělat nic jiného než jen čekat, než ten druhý dodělá aktuálně jedinou dostupnou hádanku. Tohle ale není v singleplayeru problém a kvalita hádanek je naštěstí napříč celou hrou více než kvalitní.

Vlastně to jediné, co další hráči pak mohou dělat, je hledat schované tokeny. Ty slouží pouze jako sběratelské předměty. Za který sice získáte trofej do lobby místnosti a možnost se pokusit vyřešit místní tajemství, ale to je tak vše. Lobby nicméně slouží nejen k malému relaxu, možnosti jít do místnosti (oficiálních i komunitních) nebo si lehce upravit svou postavu, ale také k možnosti vyzkoušet takzvané Dark Puzzles. Každá z oficiálních místností má jeden – tudíž i těch je aktuálně 12 – a jde vlastně o jednu specifickou hádanku z každé místnosti, ale s výrazně vyšší obtížností. Hodně štěstí s jejich plněním, některé jsou fakt zapeklité.

Jakmile dohrajete všechny aktuální místnosti, čekají vás už jenom ty komunitní. Level editor, který je aktuálně v betaverzi, je docela robustní a dá se v něm vyblbnout. Talentovaní tvůrci rozhodně dokážou vymyslet skvělé místnosti. To bylo koneckonců vidět už u prvního dílu. Ale tyhle komunitní místnosti samozřejmě nikdy nedosáhnou kvality těch oficiálních. Přesto to většinu času tolik nevadí. Bohužel ovšem zůstává fakt, že hrát ty oficiální znovu vlastně nebude mít kdykoliv smysl. Nějaká forma generování, obměň hádanek, potažmo jejich řešení, či cokoliv takového tu vůbec není. Což ve finále zamrzí. Rovněž nebude mít cenu místnosti navštěvovat ani kvůli příběhu, který hraničí s neexistencí. Nějaký náznak malé formy vypravování tu je, ale spíše ve stylu budování světa, než čehokoliv aktivního. Což je naopak dost promarněnou šancí si poskládat nějaké zajímavější vyprávění.

Jednoduše řečeno, Escape Simulator 2 výborně plní to, co chce a co nabízí. Jde o skvělou interaktivní logickou zábavu, která přepisuje únikovky do virtuální podoby pomalu tak dobře, jak to jenom jde. Přesto zamrzí, že navzdory obecné kvalitě je tu stále pár klopýtnutí. Ať už po stránce příběhu, absence znovuhratelnosti či faktu, že kooperace pro čtyři spoustu času znamená to, že jeden hráč plní a další se dívají. Což je o to evidentnější s přihlédnutím na fakt, že v první kapitole se tvůrcům podařilo zaměstnat větší počet hráčů lépe než ve zbytku hry.