Company of Heroes 3 pokračuje, kde skončilo

Pokud je vám kolem třiceti nebo více, určitě si pamatujete, kolik dobrých strategií jsme v devadesátých letech měli možnost hrát. Měli jsme tu Command & Conquer, Warcraft, Settlery, Strongholdy, Age of Empires… Pokračovat bych mohl několik dalších minut. Přiznejme si však, že v posledních letech tento žánr poněkud upadá a opravdu kvalitních strategií je jako šafránu. Proto nejen mě, ale i spoustu dalších hráčů zahřálo u srdíčka, když jsme se dozvěděli, že Relic Entertainment chystají další díl Company of Heroes. Dodnes jedné z nejuznávanějších real-time strategií s tematikou druhé světové války. I když obavy, zda dokáže třetí díl navázat na úspěchy obou svých předchůdců, jsou na místě.

Již delší dobu bylo avizováno, že trojka má být největším dílem série. A první, co tento fakt potvrzuje, je herní doba. Autoři si pro nás totiž kromě klasického skirmish režimu připravili i dvě kampaně o celkové délce přibližně padesáti hodin. Pokud tedy hrajete na standardní obtížnost a umíráte tak často jako běžný herní redaktor. První a zároveň kratší kampaň, přibližně desetihodinová, nás vezme do severní Afriky, kde se ujmeme „temné strany síly“. Hrajeme zde totiž za Afrikakorps pod vedením Erwina Rommela. Už tady si autoři zaslouží pomyslný bodík za odvahu. Málokterá hra nám totiž nabídne druhou světovou z pohledu Němců.

Africké tažení by se dalo popsat jednou větou. Staré dobré Company of Heroes. Dokonce i rozvržení uživatelského rozhraní je dost podobné předchozím dílům, což se mi opravdu líbí. Dostáváme několik misí s různými cíli; jednou musíme obsadit letiště, jednou ho ubránit, jindy zase zničit tanky nebo zabrat celé město. Při tom všem je kladen důraz na zdroje, tedy munici, palivo, sílu a populaci. To, jak budeme postupovat, nám dává určitou volnost.

Je tedy jen na nás, zda na nepřítele půjdeme zleva, zprava nebo na něj vlítneme středem. Chcete využít síly tanků? Běžte vlevo, kde se nachází více zdrojů paliva a na základně si za to naverbujte pár těžkých strojů, kterými rozdrtíte soupeře. Dáváte naopak přednost pěším jednotkám? Tak to vemte pravou stranou, kde se nachází více zdrojů munice a lidské síly. Za to si pak nakoupíte jednotky výsadkářů, odstřelovačů nebo třeba kulometčíků a hurá na obsazení dalšího bodu.

Množství jednotek a budov je prvek, v němž titul rozhodně nezaostává. I když časem už jsem každou misi začínal automaticky postavením ošetřovny, naverbováním ženistů a střelců, je na vás, jaké jednotky se rozhodnete využívat vy. Každý jednotlivý úkol lze splnit tak, jak se nám zlíbí, a lze využít vojsko jaké chceme. Každá mise africké kampaně je provázena cut-scénou, které nám přibližují hrůzy války. Příběh není kdovíjak hluboký a mnohdy v kontextu misí nedává ani moc smysl. Přesto je však vyprávěn hezky, dává nám šanci se do hry více ponořit a na chvíli vydechnout. V roli Afrikakorps je totiž každá vojenská operace neskutečnou řežbou s hromadou mrtvých a za sebou necháváte jen krev a trosky budov.

Druhá a zároveň delší a propracovanější kampaň nás vezme na přibližně 40 hodin do Itálie, kde budeme v roli Spojenců – Britů a Američanů – kosit nácky a fašisty. Všechno to začíná na Sicílii, kde máme osvobodit Gelu. Nebojte se, Gelu nebyl nikde za druhé světové držen v zajetí. Jde o přístavní město a celá mise tu slouží jako takový tutoriál a pro někoho, kdo předchozí díly nehrál, doporučuji začít právě touto kampaní, při které se vše naučíte. Jenže pak začne tažení napříč Itálií z jihu na sever. A když říkám tažení, myslím to fakt vážně.

Speciálně tahle kampaň je totiž rozvržena na dvě fáze – tahovou a realtimovou. První zmiňovaná fáze je inspirovaná sérií Total War. Na lodích verbujete jednotky, které následně vylodíte na pobřeží a obsazováním měst a různých strategických bodů kousek po kousku zabíráte celou Itálii. Podobně jako v klasických misích, i zde hrají prim zdroje. Za ty si totiž nejen vojáky nakupujete, ale také vylepšujete, což má pak vliv na realtimovou část hry.

Jestliže s partičkou amerických výsadkářů obsadíte nějaká města nebo pobijete nepřátelské jednotky potulující se po mapě, dostanete body. Za ty si lze pak odemknout vylepšení jako například podporu granátníků, dostupnost sniperů hned od začátku mise nebo snížené náklady na výrobu některé jednotky. Již zmiňované zdroje jsou však potřeba i pro bombardování. Z lodí, které získáváte obsazováním přístavů, a z letadel, která zase získáte obsazením letiště, lze totiž vysílat bombové nálety. A to jak na města, tak i samotné jednotky. I když jsou tyto útoky poměrně náročné na zdroje a dokáží vám je vyčerpat na pár kliků, dokázaly mi mnohdy dost pomoct.

To máme dvě kampaně, přičemž v té italské můžeme využívat armádu dvou zemí a hrajeme ji dvěma způsoby. Obsazování měst by tedy pro správnost mělo fungovat také dvěma způsoby. Omyl. To, jak jednotlivé body na mapě zabíráme, jde totiž třemi způsoby! Občas to jde úplně jednoduše, a to v případě, kdy se ve městech žádné vojsko nenachází. Prostě tam vyšleme pár ozbrojenců a rázem je území naše.

Při putování Apeninským poloostrovem však často narazíme na Mussoliniho muže a následuje přestřelka. Tu lze odehrát a získat suroviny navíc, utéct a přijít o několik procent zdraví nebo odkliknout automatický boj. Při něm rozhoduje nejen zdraví jednotky, ale také její vylepšení. Tank skupinka střelců logicky zneškodní málokdy, ale když je máte dostatečně vylepšené a soupeřův tank zrovna vyjel z továrny, šance tady je. Za sebe rozhodně doporučuji způsob boje kombinovat. Jestliže na ukazateli před bojem vidíte, že jste v přesile, je otázkou pár minut než vyhrajete a odměnou budou již zmiňované suroviny navíc. Někdy se však vaše i soupeřovy tahy vlečou, a tak je lepší volit automatický boj. No a když vám teče do bot, útěk je mnohdy jedinou šancí na přežití.

Posledním způsobem jak bojovat, jsou pochopitelně klasické mise jako v africké kampani. A že jich tady je. Občas přijdete k nějakému městu, jehož obsazení je součástí příběhu anebo daný úkol dostanete. A to buď od britského velitelství, amerického velitelství nebo vůdkyně partyzánů. Někdy dostanete i možnost se rozhodnout a je jen na vás, zda zvolíte taktičtější a opatrnější způsob dle Britů, nebo poslechnete agresivnější Američany.

Za to pro jaký způsob se rozhodnete a jakým stylem hrajete, si vytváříte kladnější vztahy s danými veliteli. Na oplátku pak lze využívat jejich výhody jako například rychlejší lodě, větší rozsah pohybu během tahu nebo silnější jednotky. Zanedbávat byste však neměli ani žádost o pomoc od již zmiňované šéfky partyzánů. I její přízeň vám totiž v určitých fázích boje dokáže pomoct.

Rozmanitost úkolů je tu opravdu pestrá. Jednou dobýváte strategický bod, někdy zas zachraňujete civilisty a jindy se zase ve stylu Commandos pouze s několika vojáky snažíte spáchat atentát na italského velitele. I tak je jich tu možná až zbytečně moc. Mezitím co se snažíte probojovat k Neapoli a obsadit ji, vám americký velitel řekne, že už to nemá smysl a máte se vrhnout na obsazení letiště Foggia, přičemž vás partyzáni žádají o pomoc v Bari, kam se musíte dostat do pěti tahů. Vy máte rozeseté tři jednotky úplně někde jinde a co teď. Není to však tak velký problém, jak se může zdát. Prostě nějaký úkol nesplníte a někam dojedete později. Sám jsem si po několika hodinách vymyslel vlastní styl hraní, jel jsem prostě z jihu na sever a postupně zabíral území. Nejel jsem úplně podle příběhu, ale hra mi v tom dala volnost, tak proč toho nevyužít.

Samotná hratelnost je i pro nezkušené hráče velmi příjemná. I když je potřeba trochu taktizovat, přemýšlet kam jednotky umístit a opatrně nakládat se zdroji, všechno vás bude bavit. A mile překvapí i české titulky. Možná bych jen zmínil, že tahová část kampaně se někdy až zbytečně táhne a v té realtimové občas počítačem ovládaní vojáci udělají nějakou blbost, jakože podniknou útok na vaše velitelství jen s jednou jednotkou. Jako velkou nedokonalost bych chtěl vypíchnout i to, že vojáci vždy volí tu nejkratší cestu. Mnohdy při cestě na bojiště tak vběhnou nepříteli přímo na ránu.

Nelineárnost příběhu a jistá volnost, jakou vám hra dává, jsou prostě skvělé a zážitek zpříjemní i zvuková stránka. Já osobně jsem hrál na sluchátkách a výbuchy, přelety letadel nebo létající kulky mi dávaly pocit, jako bych na bojišti opravdu byl. Soundtrack se k této válečné strategii taky výborně hodí a vypíchnout musím i dabéry. Z hlasu Erwina Rommela mám pocit, že opravdu musím poslechnout každý jeho rozkaz. Ve spojenecké kampani hlasy velitelů také nezaostávají. A to, že vojáci občas utrousí nějakou vtipnou hlášku, mile překvapí. „You have problems, we have answers“ od vojáka s těžkým kulometem v rukou mi v hlavě utkví na dlouho.

I graficky vypadá Company of Heroes 3 více než dobře. Scenérie Afriky i Itálie je zpracována věrohodně, opravdu máte pocit, že si s tím autoři vyhráli a je to vidět hlavně na architektuře budov. To, na čem si autoři dali také záležet, je realističnost. Uniformy i tváře vojáků při bližším prozkoumání vypadají dobře, což je na tento žánr poměrně příjemný bonus. Navzdory tomu, že jsem se docela často setkal s bugy, kdy se mrtví vojáci zasekli v textuře budovy nebo se už zneškodněná vozidla divně třepotala, na mně všechno ostatní působilo dobře.

Detailně byly zpracovány jednotky, kouř i výbuchy vypadaly fakt dobře a na rozpadající se budovy plné mrtvých nepřátel byla radost pohledět. Animace při pochodování nebo boji vypadají věrohodně. Co mě trochu mrzí, a poznal jsem to hlavně u online režimu, který hraje spousta hráčů a je to fakt zábava, jsou propady snímků. Na naší sestavě, konkrétně RTX 2080Ti, Intel i9 3,6 GHz a 32 GB RAM, jela hra při maximálním nastavení v klidu na 60 snímků za sekundu.

Když však hrajete s pěti dalšími hráči a na bojišti se pohybuje několik desítek jednotek, přičemž se budovy bortí a na obloze létají bombardéry, dostává se navzdory stabilnímu připojení snímková frekvence na 30 fps a je to opravdu znát. Při snížení grafického nastavení jsem se dostal v této situaci na 40 fps. Na škodu je, že modely jednotlivých budov vypadají téměř stejně jako v předchozím díle. Některé prvky grafiky na mě tak působí, jako bych místo pokračování hrál spíše remaster.

Pokud vám chybí pořádná strategie, rozhodně můžu Company of Heroes 3 doporučit. Na dlouhé hodiny vás zabaví a když vás omrzí hrát o samotě, v multiplayeru nikdy není o společnost nouze. Místy vás možná budou štvát grafické nedostatky, zbytečně zdlouhavá tahová část a nepochopitelné kroky umělé inteligence. Přesto však autoři dostáli jménu celé série. Nedočkali jsme se ovšem ničeho inovativního.

Propojení RTS a tahovky je zajímavým prvkem, zkusit si zahrát za Afrikakorps nabídne málokterá hra a volnost v tom, jak budeme postupovat, je podána perfektně. Přesto ale chybí nějaký ten wow efekt, který nás dostane do kolen. Další díl této vojenské strategie, ale pokračuje ve své tradici a já doufám, že se stejně jako u předchozích dílů dočkám DLC, abych měl o důvod víc se ke hře vrátit.