Udělat hru o časové smyčce je sám o sobě ambiciózní úkol. Vytvořit ji tak, aby stála výhradně na příběhu, je ale ještě ambicióznější. Rue Valley mě zaujala už na letošním Gamescomu – komiksová stylizace, práce s časem a celková atmosféra slibovaly přesně ten typ hry, který přitahuje moji pozornost. A vývojářům jsem opravdu věřil, že své ambice promění v úžasnou hru. Jenže s každým dalším návratem do téhle smyčky jsem začal zjišťovat, že Rue Valley má spoustu skvělých nápadů… ale ne všechny zvládla dovést do zdárného konce.

Rue Valley je silný příběhový zážitek, který stojí především na dialozích a způsobu vyprávění. Děj nás zavede do malého městečka ukrytého v zapomenutém údolí, kde se seznamujeme s Eugenem Harrowem. Ten sem přijíždí kvůli terapii – trápí ho nedostatek motivace a pocit, že na něm ani na jeho činech vlastně nezáleží. Tohle téma se stává hlavním motorem celého příběhu. Jenže jak Eugene brzy zjistí, na jeho činech bude ve skutečnosti záležet víc než kdy dřív. Zásahem osudu se totiž ocitá v časové smyčce a je nucen znovu a znovu prožívat stejných 47 minut. Zpočátku mě tenhle nápad nadchnul – hra vás nutí využít každou vteřinu, pozorovat události, experimentovat a postupně skládat dohromady celý obraz událostí a vedlejších příběhů.

Problém přichází ve chvíli, kdy se začnou objevovat delší přesuny a složitější postupy. Jakmile vám samotná cesta zabere půlku dostupného času, začne se dostavovat frustrace. Čas plyne pouze vašimi akcemi a každý rozhovor či interakce z už tak krátkého cyklu ukusují další porci. Čím dál se příběh posouvá, tím více omezující se smyčka stává. Až nakonec působí spíš otravně. Neustálé načítání, opakování nepovedených pokusů a celková repetitivnost narušují tempo vyprávění a uměle natahují herní dobu. V závěrečné třetině už si připadáte jako otrok otravných designových rozhodnutí. Najednou je pryč pocit z objevování, pocit z toho, že v této smyčce uděláte něco jinak, protože víte, že abyste se dostali k tomu, co potřebujete, vám zbývá ještě jedna minuta.

Co se mi na Rue Valley opravdu líbilo, je způsob, jakým pracuje s tématem duševního zdraví. Eugena neustále doprovází jeho vnitřní hlas – někdy ironický a sebeshazující,    jindy nepříjemně útočný. V tomhle tedy hra dokáže evokovat Disco Elysium. Často vám hlasy podsouvají pochybnosti, nutí vás přemýšlet o vlastních chybách a podkopávají Eugonovo už tak křehké sebevědomí. To, jak o sobě bude smýšlet, pak výrazně ovlivňují vaše volby – a to nejen v jeho hlavě, ale i v rozhovorech s obyvateli údolí.

Postav není mnoho, ale jejich základní charakterizace je napsaná dobře a většina dialogů funguje překvapivě silně. Styl psaní bych jako celek určitě pochválil. Problém ale nastává u vedlejších postav. Většina z nich zůstává plochá a jejich osobní příběhy působí spíš jako naznačené fragmenty. Autoři často něco slibně nakousnou, ale už to nedokážou dotáhnout. Na konci tak máte pocit, že jste nasbírali spoustu zajímavých střípků, které by mohly rozšířit svět i příběh – jenže většina z nich končí v půlce cesty.

Stejný problém, jaký mají vedlejší postavy, se bohužel týká i časové smyčky samotné. Většina věcí, které uděláte, jde udělat jen jednou. Jakmile Eugene rozhodne, že je něco vyřízené, už se k tomu nikdy nevrátíte. A tím se ztrácí celý koncept opakujícího se času. Nemůžete znovu projít stejný dialog, vyzkoušet jinou možnost, ani zjistit nové informace. A ne proto, že by to dávalo smysl, ale jednoduše proto, že volby ve skutečnosti dopad nemají.

Hra vám tak nabízí možnost se rozhodovat, ale tyto volby jsou spíš jen kosmetické. Příběh se totiž pohne jedině tehdy, když to sám Eugene „pochopí“. Vy jste akorát spolujezdec, nikoliv hybatel děje. Můžete chtít vykopnout dveře, ale pokud k tomu Eugene nemá motivaci a nepřijde k tomu přesně ve chvíli, kdy to scénář dovolí, nic se nestane. Všechno je pevně naskriptované a váš průchod tak ztrácí pocit osobní volby i kontroly.

Na začátku sice můžete Eugenovi lehce upravit povahu – může být introvertnější, impulzivnější nebo arogantnější – ale i tyto vlastnosti jen mírně mění tón dialogů. Samotný postup a výsledný závěr zůstávají vždy stejné.

Kromě dialogů a postupného odhalování světa od Rue Valley opravdu nic dalšího nečekejte. Podobně jako zmiňované Disco Elysium stojí celá hra na síle psaného slova – a i přes všechny zmíněné nedostatky musím uznat, že hlavní dějová linka je napsaná poutavě a dokáže strhnout. Horší je to s koncem. Stejně jako vedlejší příběhy působí narychlo slepeně, jako by na finální dotažení nezbyl čas ani zkušenosti. Přitom samotná ústřední myšlenka hry je silná a fungovala by perfektně i v knižní podobě, kde podobně přímočaré vyprávění působí přirozeněji. U herního zážitku, který stojí výhradně na dialozích, však podobná jednoduchost spíš odhaluje limity než přednosti. Nemůžu se zbavit dojmu, že ambice Rue Valley byly o něco větší než to, co dokázali vývojáři reálně utáhnout.

Hned na první pohled mě okouzlila vizuální stylizace připomínající ručně kreslený komiks. Grafická stránka je podle mě jedním z nejsilnějších prvků celé hry – práce s detaily, stíny i odrazy dodává světu nečekanou živost. Je vidět, že si vývojáři vzali inspiraci právě z Disco Elysium nejen v přístupu k vyprávění, ale i v tom, jak hru esteticky pojali. A tady se jim to opravdu povedlo.

Stejně silný je i audio zážitek. Dabing je výborný – herecké výkony jsou přesvědčivé a spolu s dobře napsanými dialogy vytvářejí skvělé momenty, které je radost poslouchat. O to víc zamrzí, že dabing není konzistentní. Polovina vět je namluvená, druhá ne a některé postavy během jediného rozhovoru přecházejí mezi dabovanými a nedabovanými větami. Působí to rušivě a narušuje to imerzi. Hudba každopádně příjemně dokresluje atmosféru a dobře zapadá do zasazení hry. Škoda jen, že ji kvůli dialogům často téměř neslyšíte, protože když už se ozve, funguje výborně.

Rue Valley navzdory všem výtkám rozhodně není špatná hra. Naopak. Odvážně otevírá témata, o kterých se ve hrách stále příliš nemluví. Deprese, pocity méněcennosti a neustálý vnitřní boj jsou zde podány citlivě a autenticky. Vnitřní monology hlavního hrdiny patří k nejsilnějším momentům celé hry a skvěle zapadají do konceptu časové smyčky, která zdůrazňuje jeho snahu něco změnit.

O to víc zamrzí, že se vývojářům nepodařilo udržet tempo vyprávění. První polovina hry je výborná – poutavá, barevná a pevně vedená, aniž by to hráči vadilo. Postupem času ale vyplave na povrch, že nejste tím, kdo udává směr příběhu. Všechno je až příliš přímočaré a jednoduché, což spolu s repetitivním designem a umělým natahováním brání tomu, aby se hráč do děje skutečně ponořil. A to je škoda, protože příběh si zaslouží víc.

Bohužel je tu ještě jedna velká nevýhoda pro většinu tuzemských hráčů. A tím je jazyk. Rue Valley nenabízí češtinu, což vzhledem k silnému zaměření na příběh a velkému množství textu může být problém. Angličtina to navíc není úplně jednoduchá a bez silné zdatnosti překladu a hlavně porozumění textu hru nemůžu doporučit nikomu.

Pokud hledáte silný příběh a nevadí vám, že Rue Valley připomíná spíš výborně napsanou knihu než plnohodnotnou hru, pak vám ji mohu doporučit. Je to zážitek určený těm, kteří chtějí naslouchat, ne nutně hrát. Je ale fér říct, že mnoho hráčů od hry očekává víc – možnost ovlivňovat děj, zkoušet hranice časové smyčky a cítit dopad vlastních rozhodnutí. A tohle Rue Valley nabídnout nedokáže. Vedlejší postavy většinou neoslní a jejich příběhy často končí dřív, než vůbec začnou.