Boss fighty mají být výzva. Příběhový moment, kdy se postavíte proti obřímu monstru nebo hlavnímu záporákovi. Ale jak všichni víme, občas je tomu jinak. A někdy se najdou i případy, kdy jsou ty souboje až moc velká výzva. Taková výzva, že ve vás přece chyba být nemůže. Není možné, že jste tak špatní. Musí to určitě být špatně nadesignované! Musí to být… nefér! A přesně na takové bosse se dnes podíváme. Na takové, kteří nefér opravdu byli nebo s neférovostí hraničili. Máte pravdu!

Sponzorem epizody jsou kupony Nintendo od Herni-kupony.cz.

Mike Tyson – nebo jak by on sám řekl, Majk Fajfn – představuje jednoho z nejznámějších neférových bossfightů. Ve hře Punch-Out!! je váš úkol jednoduchý: zflákat protivníka v ringu před vámi. Mikův úkol je ještě jednodušší – zflákat vás. A že pro něho to fakt jednoduché je. První část zápasu vás jeho jediná rána knock-downuje. První zhruba minutu a půl se tak musíte vyhýbat jeho úderům a počkat na další fázi, kde mu dojde pára a otevře se vašim úderům.

Mike Tyson pochází ještě z éry automatů, kdy podobné nesmyslné výzvy byly klasikou. Ale je tak těžký, že se najdou i hráči, kterým nakopal zadek, zatímco používali Game Genie. Jinými slovy: když cheatovali. Je tak legendární, že se třeba objevil i v záměrně nefér plošinovce I Wanna Be That Guy jako boss. Jestli někdo Mika Tysona v Punch-Outu!! porazil poctivě, tak poklona.

Musíme se mu vyhýbat, následně blokovat jeho údery a ve třetí fázi je tak nepředpovídatelný, že vám můžeme popřát jen hodně štěstí. Existuje pár tríčků, jak ho porazit, ale pokud hrajete jen tak pro zábavu, tady jste jednoduše skončili.

Ne každý „neférový“ souboj je ovšem špatný. A teď se nebavíme jenom o těch soubojích, ve kterých prostě musíte prohrát. Těch je více než dost a málokdy stojí za řeč. Bavíme se o těch, které jsou postavené na faktu, že váš oponent má pár nečekaných es v rukávu. Málokdo to dokazuje tak dobře jako Psycho Mantis z prvního Metal Gear Solid.

Samotný souboj začíná psychickým rozhozením tím, že vás Psycho Mantis zanalyzuje. Nejprve popíše váš herní styl, a pokud často ukládáte, označí vás za opatrného. Pak přečte data na paměťové kartě. Pokud jste třeba na PlayStationu a měli uložená data z her jako Castlevania: Symphony of the Night, Contra: Legacy of War či Silent Hill nebo na GameCube ze Super Smash Bros. Melee a The Legend of Zelda: The Wind Waker, uměl na to Psycho Mantis reagovat. Ta vyloženě neférová část ale přišla hned potom. Během souboje s ním jak kdyby uměl perfektně předpovídat vaše pohyby. Cokoliv, co jste udělali, věděl o tom. Všemu se vyhnul. Fígl byl v tom, že jste museli od konzole fyzicky odpojit ovladač a přepojit ho do druhého slotu, ze kterého už číst myšlenky neuměl.

Jde o legendární bossfight. Ale pokud jste tu dobu zažili, nedivili bychom se vám, kdybyste místo odpojení ten ovladač rovnou i s celou konzolí nevyhodili z okna. Naštěstí pokud jste několikrát zemřeli, dostali jste radu. A jednou takovou byla možnost zničit v místnosti sochy, které Psycho Mantise obdobně jako přepojení ovladače oslabilo.

Jeden z novějších příkladů na našem seznamu je ten, který najdeme v prvním DLC pro Doom Eternal. Hra, která si svou pověst postavila na faktu, že jde o úplné power fantasy. A přesto se utkáme tváří v tvář se Samurem Maykrem. No, tváří v tvář je možná nepřesné, protože rád utíká z vašeho dosahu. To ten problém ale není. Ten přichází v momentě, kdy zjistíte, že jeho aréna je relativně malý čtverec s malým množstvím vertikality. Čtverec, ve kterém kromě běžných i těžších nepřátel musíte řešit ještě jejich náročnější „Spirit“ verze, které jsou skoro nezastavitelné. Spirity musíte ničit usmažením, které vás zpomaluje, takže se stáváte cílem vhodným na odprásknutí. A dokud tak neučiníte, je Samur nesmrtelný. A pak do arény ještě přijdou lasery, části podlahy se pro vás stanou nepoužitelnými a musíte se vyhýbat střílejícím Cacodemonům, jak kdyby toho nebylo málo. Že už to horší být nemůže? Omyl. Po aréně ještě lítají takové oči, které vám sají zdraví.

Místo férového bossfightu se tak z téhle bitky stává spíš jen mechanický a nepřehledný bordel, ve kterém jakýkoliv krok, který uděláte, tak je špatně. Má pět fází a v té vůbec poslední přijdou dva Spiriti, kteří posednou Pain Elementala a Dread Knighta. Takže hodně štěstí. To, jaký frustrující mrdník celý bossfight je, si nakonec uvědomili i vývojáři, kteří ho po vydání plošně zjednodušili, aby se otravné prvky staly méně otravnými. Přesto je ze Samura Maykra stále opruz nejvyššího kalibru.

Loňský hit Clair Obscur: Expedition 33 dělá spoustu věcí dobře. A některé i naprosto skvěle. Včetně bossfightů, které se zábavným soubojovým systémem patří mezi největší přednosti hry. To se ovšem nedá říct o frustrujícím a pekelně těžkém Simonovi. End-game bossovi, pravděpodobně posledním nebo jednoho z vůbec posledních, které ve hře porazíte. Jestli vůbec. Je to jako když jsme si se sourozenci jako malí hráli na slovní bitvu a předháněli se v tom, kdo je lepší, dokud jeden z nás nezandal ultimátní „a já jsem úplně nejlepšejší a basta“. Tak přesně to je Simon.

Několikafázový boss, který ve svých šíleně dlouhých kombech má hned několik útoků za sebou s různě rychlými švihy a brutálním poškozením. Jestli vám někdo umře, tak se s ním rozlučte pro zápas úplně – Simon ho doslova vymaže a postava už bude nepoužitelná. A pak přijde poslední fáze, kde pro jistotu vymaže váš první tým úplně a musíte zápas dokončit s vaším záložním. Pokud tak nemáte všechny postavy pořádně vylepšené, vybavené a jejich schopnosti perfektně neovládáte, na výhru zapomeňte.

Simonova komba jsou navíc o to těžší, že postupně získávají takzvané afterimages, které s malým zpožděním opakují každý úder.

Vývojáři si ale stojí za svým a v děkovné aktualizaci dokonce přidali i Simonovu náročnější verzi. Už ale jeho původní patří suverénně mezi to nejtěžší, co ve hře najdete. Možná i to nejtěžší, co najdete ve hrách obecně. A nedivili bychom se, kdyby ho nejeden hráč z čiré frustrace opustil.

Nikoho snad nepřekvapí, že se na tomhle seznamu musí zákonitě objevit i nějaká bojovka. Zatímco si Doom Eternal nebo Clair Obscur zakládaly na tak trochu vizuálním bordelu a přehlcení hráče, Jinpachi Mishima se více vrací ke stylu Mika Tysona ze začátku TOPky. Jeho hlavním esem je tlama místo břicha, ze které umí střílet ohnivé koule.

Problém je, tyhle ohnivé bolí. Zatraceně bolí. Musí se jim uhnout a občas má tendenci jich střílet více za sebou. Jindy vás znehybní a nakope zadek pěkně postaru a někdy, když se mu zachce, vám klidně i část zdraví vysaje. Fajnovej dědek, není-liž pravda.

I přesto se ale může Jinpachi Mishima jen klanět králi neférových soubojů v bojovkách, Shao Kahnovi z Mortal Kombat 9. Ten to totiž pozvedává na novou úroveň. Hlavním důvodem je super armor, během kterého mu vaše útoky nijak nezastaví ty jeho. On to prostě do vás napálí stůj co stůj. Nebo spíše v jeho případě stůj a ve vašem padni. Umí číst vaše inputy a přesně ví, co zrovna děláte. A nesnaží se to jakkoliv skrývat. O cokoliv se budete snažit, většinou to nemá cenu ani zkoušet. Má velké množství zdraví, jeho x-ray útoky dávají masivní poškození, nelze ho chytit, jeho kladivo nelze zablokovat a navíc vás omráčí.

Většina hráčů přišla na to, že se dá vlastně docela snadno cheesnout. Jenže... To není zábava. Ale legitimně se s tímhle bossem prostě bojovat nedá. A ještě má tu drzost se vám vysmát. Šmejd.

Upřímně, bossfighty z her od FromSoftware by se dala naplnit celá TOPka. Ale každý správný souls purista a labužník vám velmi rychle připomene, že nejsou nefér, že je to jenom skill issue. Obě strany barikády se ale rozhodně shodují v názoru na Bed of Chaos z prvního Dark Souls. Tenhle boss se na podobné žebříčky umísťuje výhradně na první příčky. A z moc dobrého důvodu.

Ve hře, která už takhle není pro nezkušené hráče nic jednoduchého a která spoléhá na dobré férové souboje, dobře načasované útoky a sledování oponentových pohybu a pečlivém naučení se jejich movesetu… tu máte bojovat se zarostlým cosi, které si hraje na smeták. Musíte nejdřív zničit dva slabé body na každém z konců arény a následně se dostat do středu k samotnému bossovi, kterého sundáte na jeden úder. 

Problém je ale v tom, že po zničení z každého ze slabých míst se kusy arény propadnou a vytvoří se propast. Přeskočit nebo oběhnout se dá, ale to přerostlé cosi pohybuje celou svou paží skrz arénu ve snaze vás smést. Někdy z cesty, většinou ale dolů k vaší smrti. Uhnout se tomu dá jen obtížně a jakákoliv smrt v aréně prostě nikdy nepůsobí jako vaše vina. Když se vám ale povede jakž takž dostat k tomu středu, čeká vás ještě divoký skok na kus větve. A protože je to Dark Souls, občas i tak spadnete. Jestli totiž něco Dark Souls fakt není, tak plošinovka.

Už takhle je kvalita zápasu na úplném dně, ale sotva nad vodou ho drží alespoň fakt, že se postup v něm i po smrti ukládá. Jakmile jeden ze slabých bodů zničíte, zničený zůstane i při dalším pokusu.

Nechvalná proslulost Bed of Chaos sahá tak daleko, že se za tenhle a jenom tenhle bossfight musel i Hidetaka Miyazaki omlouvat. My mu to odpouštíme, protože přinesl mezitím spoustu dalších skvělých her. Ale ježiši kriste, to je fakt fight tohle…

Tak snad jste si něco takového neříkali i u dnešní TOPky a přišla vám fér. Pokud ne, nebo znáte jiné bossfighty, které hraničí s neférovostí, dejte nám vědět v komentářích.