Sponzorem epizody je CZC.CZ.

Nový rok je tady. A víte co to znamená? Ano, hromadu nesplněných předsevzetí. Jako třeba to, že budeme více hrát. Dospěláci to dost dobře znají a každý rok si to říkáme pořád dokola. Letos už to prostě musí vyjít! Ne nějaké cvičení a šetření, to chce do nového roku každý – my si konečně letos najdeme čas taky na sebe, naše zaprášené herní mašiny a oblíbené hry. Prolijeme nějaké ty hektolitry nepřátelské krve, vybudujem impérium anebo konečně pokoříme toho finálního bosse, který nám trhal žíly už pěkně dlouho předtím. 

Zkrátka a jednoduše si rok co rok říkáme, že budeme hrát více a přece jen si nějaký ten čas v našem životě najdeme na to si v klidu k těm hrát sednout a nic nedělat. A jak to většinou dopadne? No, skutek utek. Sotva stihnem vlastní povinnosti a další rok je v hajzlu. A pak doufáme znovu a zas v ten příští. Protože v něm se nám to už musí vyplnit, že jo? Že jo?!

Ale buďme upřímní. Chceme sice hrát více, ale víme, že někdo z nás by měl hrát i méně. Neměli bychom tak zapomínat ani na tu druhou stranu spektra. Zatímco jedni hledí do nového roku jako na rok, kdy budou hrát více, ta druhá skupina hráčů si zase někde v duchu říká, že letos by to přece jen měla trochu omezit. Koneckonců, těch šest, sedm, osm hodin denně u WoWka, LoLka, CoDka, Fonka a dalších nejen tří-písmenných multiplayerových legend je docela dost. Ale kdo by se toho chtěl vzdávat. A po stovkách a tisících odehraných hodin, to by to musel být jedině blázne! 

Ani toto novoroční předsevzetí tak většinou úplně nevyjde. Jak dlouho to vydrží? Měsíc? Dva? Ale pak se to kvůli něčemu přeruší. Do vaší oblíbené hry vyjde dlouho vyčkávaný update. Ba co hůř, vyjde úplně nová super hra, na kterou jste se těšili už dva roky. A je to další z těch sto hodinových epických RPG. Koukáme na tebe, Final Fantasy 7: Rebirth… Jo, i tohle se občas stává. Ale nemějte si to za zlé. My vám tuhle slabost milerádi promineme.

Řekli bychom, že i následující časté a často nesplněné předsevzetí známe všichni. Ach, ta slavná naivní slova „letos to už dohraju!“. Je tu hra, na kterou se těšíme všichni. Když vyjde, tak je to totální pecka. Všude se na ní pějí ódy, jak moc je to skvělý titul, a vy se k tomu konečně dostanete. A jaká je realita? No přece přesně taková. Je to úplně skvělý. Je to vlastně víc než skvělý. Je to naprosto boží titul. Ale má jen jednu vadu: je až moc dlouhý. That’s what she said. Přijde práce, rodina, škola, nemoc, prostě cokoliv, co je na denní bázi, vy se ke hře nějakou chvíli nedostanete a postupně ale jistě se na ní začne prášit. Možná vyjde další skvělá hra. Možná, jak jsme zmiňovali, do vaší oblíbené onlinovky přijde update. Cokoliv, co způsobí, že se na tuhle první hru začne v knihovně pomyslně prášit.

Po čase se ke hře sice možná vrátíte, ale nejde to. Museli byste začít znovu. Už je to nějaká doba, co jste to hrál naposledy, a nemůžete začít zase v půlce příběhu. A bůh ví, jak se to vlastně ovládá. A tak jde čas pořád dál a dál a ze hry, která vás bavila, se stává jen jeden z mnoha kostlivců ve skříni, kterou se bojíte otevřít. A rok co rok si říkáte, že teď nadešel ten čas napravit staré křivdy. Ale všichni dost dobře víme, jak to opět dopadne. No jen se přiznejte, jaký je váš kostlivec ve skříni.

Když už jsem u těch nedohraných her, tak určitě nesmíme zapomenout nejen na ty, které jsme nedohráli, ale které jsme ani nezapli. Samozřejmě i takové případy jsou. Ten děsivý koncept jménem „backlog“, který by u většiny hráčů vydal na celou bichli. Prostě máme na mysli ty tituly, které si musíte zahrát. Ať už protože chcete nebo vám byla doporučená. Na internetu, kamarádem, možná jste ji dokonce dostali jako dárek a nechcete působit nevděčně nebo nevyjít vstříc vlastní komunitě. Ať už je důvod jakýkoliv, prostě jste se k tomu ještě nedostali. A víte, že je to chyba, kterou musíte napravit. Ale člověk se k tomu pořád nemá. 

Čas plyne a z titulu, který „musíte dohrát“, se stává jen jeden z dalších restů, jež si budete připomínat pokaždé, když se podíváte do své knihovny her a přemýšlíte, kdy na to všechno sakra máte najít čas. Přesně na Nový rok si řeknete, že teď. Teď je ten rok, kdy dokončíte všechny své resty a budete volní od všeho toho, co se na vás celé ty roky nabalovalo a hromadilo se. Ale víte co? Zatímco jste doháněli všechny své resty, tak život šel dál a na světě jsou teď jiné tituly, které by si vaší pozornost zasloužily stejně tak moc, jako ty staré ve vašem backlogu. A tak se rok s rokem sejde a vy koukáte na svoji poličku všech těch her, které si ještě musíte zahrát. A takto se můžete točit v nekonečné spirále a doufat, že třeba přijdou dva roky prázdnin na všechno, co jste ještě nestihli.

Ne všechny novoroční sliby jsou ale pouze o hraní her. Herní svět se totiž dělí na dvě skupiny hráčů. Ta jedna nějaký titul dohraje, odinstaluje, naistaluje další a hraje ten. Ach, jak takovým lidem závidíme. Většina hráčů spíše spadá do té druhé skupiny. Do té, kteří milují chaos a chaos miluje je. K těm hráčům, kteří mají nainstalováno hned desítky různých her. Často se jedná právě o ony nedohrané resty, staré lásky, které nehráli už pět let, či snad něco, co ani neví, co to sakra je. 

Přesně tato skupina hráčů si rok co rok říká, že už s tím bordelem musí něco udělat. Udělat si pořádek ve svých hrách, odinstalovat staré tituly a udělat tak místo pro nové, které musí dohrát. Ale po tom všem… Proč byste se jich měli zbavovat? Co když přijde ještě moment, kdy si k ní sednete? Co když vám napíše kamarád, že si chce zahrát? Heh, mít kamarády. Vtipný. Přece mu pak nebudete říkat, že musí počkat, až hru nainstalujete. Takhle jde pak den po dni a měsíc po měsíci, dokud si vlastně neuvědomíte, že už je to rok, co jste chtěli ten Among Us dávno odinstalovat… Ale co kdyby přece jen někdo napsal?

Chodit dřív spát není žádné herní přání, nýbrž jedno z předsevzetí, které si asi říká snad každý. My hráči jsme v tomhle naprostí experti, jaké svět neviděl. Někdo sice kouká na seriály dlouhé hodiny do noci, někdo projíždí socky anebo swajpuje mezi shortama, ale to už je zpravidla takové to pasivní zabíjení času. My? My celou noc mydlíme do ovladačů a klávesnic, jak kdyby to byla otázka života a smrti. Každé ráno se pak proklínáme, proč jsme si museli dát ještě ten jeden zápas na dobrou noc. Kéž by to skončilo jen u toho jednoho. Jak se blíží nový rok, tak si každý říká, jak bude jíst zdravě a posilovat. Ale nám by stačilo pár hodin spánku navíc. A co pro to musíme udělat? Vypnout to dřív. Ale to fakt ne… proč bychom to dělali. Čí to byl vlastně nápad takové předsevzetí?! Mámo, co bude k jídlu?

Říkáme si to rok co rok. Všichni. A stejně se málokdo z nás kdy poučí. Předsevzetí valné skupiny hráčů je se naučit na nic netěšit. Teď už se na nic radši těšit nebudeme, protože už jsme se tolikrát spálili. Uvidíme prostě co přijde bez žádného zbytečného hypu. Alespoň pak nemůžeme být zklamaní. Pak mohou ty hry jen mile překvapit. No a pak to přijde. Tady trailer na mega pecku, támhle gameplay záběry z něčeho naprosto úchvatnýho, tuhle se oznámí nějaké DLC a jako kdyby toho nebylo málo, najednou přijde potvrzení data vydání třeba Hellblade 2 a zničehonic vyjde ten věčně odkládající se Hollow Knight: Silksong. A tohle předsevzetí? Na to už si nikdo nevzpomene. Prostě se objeví něco, na co se v hloubi duše budeme těšit. A o to větší bolestí je, pokud se z toho pak vyklube totální *****, která nestojí ani za zlámanou grešli. No, tak letos to nevyšlo, tak si tohle předsevzetí dáme znovu příští rok. Všichni asi víme, jak to nakonec dopadne. Příští rok pro jistotu skončíme ne u toho, abychom se na nic netěšili, ale abychom si nic nepředobjednávali. Cože, příští rok vychází GTA VI?! Kde mám kartu?

Jaká předsevzetí si každopádně dáváte do nového roku vy? Podělte se v komentářích a nebojte se pochlubit, jestli máte dost vůle to i splnit. Pokud jo, klobouk dolů. A pokud ne, tak vítejte v klubu. Možná dokážete splnit alespoň předsevzetí nám na videích zanechávat lajk a třeba dát odběr? Za to budeme určitě rádi.