Nová studie bije na poplach a varuje, že v budoucnu můžeme přijít o téměř 90 % klasických her vydaných před rokem 2010. Ty se stávají pro moderní hráče nedostupnými. Videoherní průmysl se dle studie nachází v podobné situaci jako němé filmy a zvukové nahrávky z doby před druhou světovou válkou.

Studie se týká her vydaných ve Spojených státech před rokem 2010 pro různé systémy, včetně konzolí PlayStation 2 a Game Boy a dokonce i pro počítač Commodore 64 z roku 1982. Pouze 13 % těchto her je možné koupit, například fyzickou verzi v obchodech nebo digitální verzi. Zbývajících 87 % historie videoher je nedostupných legálním způsobem. Jedinou možností je tak vlastnit historický kousek ve své sbírce, případně pirátit a spoléhat na různé emulátory.

Odborníci z nadace Video Game History Foundation a organizace Software Preservation Network označují klasické hry za kriticky ohrožené a situaci za zoufalou. Poukazují na dost problémů, které v dnešní době stojí v cestě komerčnímu zpřístupnění starších titulů. Jako příklad uvádějí klasickou akci GoldenEye 007 z konzole Nintendo 64, která byla v remasteru vydaná teprve nedávno na Switch a Xbox. Bylo to z důvodu složitých problémů s právy, kdy je vlastní šest různých společností. Taková klasická špionážní akce No One Lives Forever má tři držitele práv, přičemž ani jeden z nich si není úplně jistý, kdo má práva na značku, aby ji mohl přivést k životu.

Problémem jsou nejasnosti kolem práv, technické problémy a neúměrně drahé náklady na portování her na nové konzole, kdy jeden port může stát až 350 tisíc dolarů (cca 7 617 400 Kč). Kvůli tomu na moderní platformy znovu vychází pouze nejpopulárnější retro hry.

Nadace srovnala starší hry s dostupností a mírou přežití němých filmů. Ta se pohybuje kolem 14 %, zatímco v případě zvukových nahrávek z doby před druhou světovou válkou přežilo zhruba 10 % nebo méně. Problém s dostupností a zejména ztrátou her by mohla z části vyřešit půjčovna her, například přes knihovny, jako je tomu u filmů a hudby. Videoherní průmysl ale těmto snahám hází klacky pod nohy a společnosti de facto nemají zájem, aby se jejich hry uchovávaly a nadále prodávaly.

„Představte si, že jediným způsobem, jak se dívat na Titanic, by bylo najít použitou kazetu VHS a udržovat vlastní starý videorekordér, na kterém si ho můžete pustit,“ přibližuje situaci ve videoherním průmyslu Kelsey Lewin z Video Game History Foundation. „A co teprve, kdyby žádná knihovna, dokonce ani knihovna amerického Kongresu, situaci nezlepšila a pouze by film digitálně uložila a uchovala. Abyste film viděli, museli byste navštívit knihovnu. Zní to šíleně, ale taková je realita videoher. Tento průmysl má hodnotu 180 miliard dolarů, zatímco hry a jejich historie se ztrácejí.“