Epická finální hra. To byla na loňských The Game Awards střílečka Highguard. Geoff Keighley to prezentoval, jak kdyby si z toho ucvrnkával do gatí ještě teď. Trailer nás lákal na „nový druh stříleček“. A co jsme po jinak nulovém marketingu dostali? No... Hru, která se snaží být tak nějak všechno a vlastně je z toho jen taková patlanice. Což podtrhuje optimalizace, kterou hru neviděla ani z rychlíku. Ale co se týče zbytku technického zpracování – to jak hra vypadá, zní, jaký je pocit z animací, možností i střelby – ve všem tomhle Highguard nedělá nic vyloženě příšerně nebo mnohdy ani špatně. Ještě aby ne, když na tom dělá studio složené například z bývalých zaměstnanců Respawn Entertainment, kteří mají na svědomí Titanfall a Apex Legends. Ale zábavnost? Jó, tam tkví to jádro pudla.

Vysvětlit Highguard jednoduše není úplně snadné. Místo toho na to můžete pohlížet jako na hru, která si bere prvky z klasických kompetitivních stříleček typu Counter-Strike nebo Valorant, battle royale her jako ten Apex Legends nebo Fortnite, MOBA her, hero shooterů jako Overwatch, i taktičtějších attack/defense her jako Rainbow Six Siege. Na rozdíl od mnohých jiných her, které vypadají, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, zápasy v Highguardu jsou rozdělené do velmi specifických fází a každá si bere inspiraci od někud jinud.

Začátek zápasu vypadá vcelku nevinně, a ten probíhá ještě předtím, než vůbec uvidíte hru samotnou. Vybrat si totiž musíte z osmi nabízených hrdinů – každý s jinou aktivní, pasivní a ultimátní schopností – a následně i z dostupného seznamu bází, kterou váš tým bude mít. A upřímně, tohle je vlastně docela cool. Každá základna má jiný vizuál, interní rozložení, jiné silné a slabé stránky, a tudíž funguje lépe či hůře v konkrétních sestavách postav ve vašem týmu o třech. Aktuálně jediný mód je právě 3 proti 3. A jde o první z kamenů úrazu. Ale k tomu za chvíli.

Po výběru postavy i báze hra přechází do přípravné fáze. Základnu zatím opustit nemůžete. Místo toho si můžete vybrat základní výbavu, se kterou vyrazíte do bitvy, a s týmem oběhat 3 klíčové body základny, které se protivníci budou snažit zničit, a ty opevnit. Zejména vyztužením zničitelných zdí. A pak hurá do akce. Otevře se mapa, na druhém konci je cizí základna a celé pole je vám dostupné. Celé prázdné... nudné pole, na kterém se nikdy vůbec nic neděje. Což je ještě horší s přihlédnutím na fakt, že těch map je tu více. A každá z nich je stejně nudná. Vizuálně fajn. Ale nudná. Samozřejmě, můžete potkat protivníky, ale většinou se to moc nestane. Místo toho budete obíhat několik bodů zájmu specificky kvůli dvěma věcem. Jednak výbavě, která se nachází v klasických battle royale truhlách s určitou vzácností, a jednak kvůli vesperu. Jde o jakési krystaly, které můžete zničit, a získat z nich v podstatě měnu. Za tu si pak můžete u obchodníka kupovat nějakou další část výbavy, munici a zejména štíty, kterých není nikdy dost. Tohle podnikáte tři minuty. Truhla, krystaly, truhla, krystaly, truhla, krystaly. Na celé mapě vlastně nenajdete nic jiného k dělání – žádné mobky, žádné eventy, žádná možnost taktizovat. Nic.

Po třech minutách se objeví Shieldbreaker. Meč, který musí někdo vzít a dojet s ním k nepřátelské základně. Takže jde vlastně o takový otočený Capture the Flag – respektive Capture the Meč. Oba týmy se tudíž primárně předhání o to, kdo dostane šanci na to zahájit takzvaný raid. Jakmile totiž totiž někdo vrazí meč do nepřátelské základny, po chvilce jakási obléhací „tankověž“ proboří její štít a útočící tým má za úkol zničit zmiňované body, které jste se pokusili na úplném začátku vyztužit. Zde vlastně hra přechází do takového mixu Battlefieldu, kde má útočící tým jen omezený počet zdraví; s Call of Duty, protože se hekticky bojuje na relativně malé ploše; s Overwatchem, protože každý hráč má schopnosti; Apex Legends, hlavně kvůli pocitu střelby i fungování zmiňovaných štítů a vzácnosti zbraní; a tím Rainbow Six Siege, protože se probouráváte přes vyztužené zdi a snažíte se přes obranu nepřátel probít na konkrétní místo jakýmkoliv možným způsobem.

Pokud tým úspěšně svou základnu ochrání, všichni se vrátí zpátky na start, nepřátelská základna utrpí poškození z nezdařeného raidu, po mapě se rozsype další výbava s větší vzácností a kvalitou, a jede se tohle kolečko znova. A to do doby, než jeden z týmů nezničí oba body – případně samotné srdce základny – nebo základna celkově neutrpí dostatečné poškození kombinací vašeho útoku či obrany. Což většinou trvá zhruba 20 minut.

Za normálních okolností bych asi takhle konkrétně neřešil to, jak vypadá celý zápas od začátku do konce. Ale sami možná začínáte chápat, kde vzniká problém. Na jednu stranu musím hře nechat jeden fakt – nic jiného přesně jako Highguard si fakt nezahrajete. Otázkou je, chcete? On není ani tak problém v tom, že by se snažili tvůrci smíchat všechno dohromady. Spousta her to dělala. A úspěšně. Ale rozdíl je v tom smíchat dohromady populární mechaniky, jen protože jsou populární, a smíchat do sebe mechaniky, abyste vytvořili něco nového a svěžího. A v případě Highguardu je to spíš taková všehochuť, na které není silná ani jedna část. Vyztužování zdí? Ve finále k ničemu, všude stejně brzy vzniknou díry a na nějaké taktizování jako právě v Rainbow Six Siege, kdy řešíte každý úhel, se tu vůbec nehraje. Battle royale prvek s lootováním truhel? Ke konci hry máte legendární zbraně stejně víceméně garantované, nebo si je můžete koupit u obchodníka, protože získat měnu Vesper je zatraceně jednoduché. Totéž štíty. A schopnosti postav? Jo, fajn – jsou fajn – to je tak vše. A vůbec největší problém zkrátka spočívá v neuvěřitelně zvláštním tempu a pacingu. V jednu chvíli všude běháte, střílíte, půlky stažené a čelo od potu, abyste neumřeli a nepřátelům dali co proto. Pak vás ve vteřině sama hra hodí zpět do základny, kde se nic neděje, jen abyste zase vycestovali ven, několik minut jezdili na mountovi a vybírali truhly nebo ničili krystaly na stále těch stejných místech.

Je to špatná, nezachranitelná hra? Vůbec ne. Dá se v ní najít zábava. A zcela upřímně, čím více jsem ji hrál, tím víc jsem jí přicházel na chuť. Ale v pouze v mometech, kdy se něco dělo a bylo koho střílet. Což je v aktuální chvíli jen tak polovina zápasu. To hlavní, co Highguard drží pod vodou, je prostě fakt, že nabízí jen jeden, 3v3 režim. Tudíž je to jednoduše řečeno fajn arénovka na pět minut, která je pak oddělená čtyřmi minutami nudy. Větší bitvy, více hráčů, více taktizování na mapě a zajímavých eventů nebo bodů zájmu, smysluplnější postup, který není omezen jen na raidy... Nebo naopak menší mapy, větší počet střetů a souboj o každou truhlu s výbavou. Highguard, aby přežil, zkrátka potřebuje vědět, čím chce být. Zavázat se jedním, nebo druhým směrem. Alternativou je tohle zmatené cosi, které se se sice snaží zavděčit všem, ale nenadchne nejspíš nikoho.