Hrajete dlouho? Hrajete rádi? Myslíte si, že už jste, co se týká her, viděli vlastně všechno a každá další hra je tak nějak jenom upgrade nebo klon něčeho předchozího? Tykali jste si s trpaslíky a elfy, komunikovali s mimozemšťany geometrií a se zombie nacisty olovem a svěcenou vodou a stále věříte, že vás nic nemůže překvapit? No, tak se zamyslete znovu, protože Longing vás z toho pocitu hned vyvede. Řekl jsem hned? Já, že řekl hned? Tak to jsem si dělal legraci, protože nic, co se týká této hry, není zrovna hned. Ale pojďme pěkně na začátek. A pomalu.

Hluboko pod světem lidí se narodíte jako výtvor ohromného, ale zjevně starého a unaveného krále. Vysvětlí vám, že je na pokraji kompletního vyčerpání a že si musí odpočinout. A to důkladně, aby nabral veškerou sílu, která mu zbývá. Prostě si chce dát ale vážně pořádnou chrupku. Poté vás položí na zem, dá vám úkol a usne jak dudek na sedativech. Úkol máte jen jeden, a to naprosto jednoduchý až prostý. Vzbudit krále, až se vyspí. Nic víc. To je všechno. Easy peasy jak dva špízy. Brnkačka.

Teď si asi říkáte, že budete složitě zjišťovat, kdy to bude. Ani náhodou. Současně se startem hry se totiž přes celou vrchní část obrazovky spustí timer, který vám na vteřinu přesně neustále odpočítává čas ke královu vzbuzení. Je to 400 dnů. Teď jste možná někteří ohrnuli nos, ale musíte si uvědomit, že těch 400 dnů běží v reálném čase. A to i v tom případě, že hru vypnete. Ano, hra se dá dohrát prostě i tak, že ji po spuštění odpočtu vypnete a vrátíte se k ní po čtyři sta dnech a hurá vstávat, ospalče. Ranní ptáče dál doskáče. Stačí si počkat…

Čekání a jak ho vyplnit je jedna otázek, kterou si při hraní Longing budete pokládat. Pochopitelně hned po otázce, proč bych to měl (nebo měla) vůbec hrát. Vždyť se tam přece zjevně skoro nic neděje. To pochopitelně není pravda a odpovědí na dvě předchozí otázky je atmosféra. Longing má neskutečnou, originální atmosféru, kterou se odlišuje vlastně od všeho, co jsem kdy hrál a viděl. Není to úžasnou hudbou a zvuky prostředí ani svérázně kreslenou depresivní grafikou. Je to spojením všeho toho dohromady a zejména změnou vlastního pohledu na hraní téhle božárny. Shadow, tak se váš hrdina jmenuje, má totiž na všechno dost času. Nespěchá, ani trochu nespěchá. Vypadá víceméně jako karikatura Dobbyho z Harryho Pottera a má dost dobrý hlášky. Někdy.

Když jsem ho viděl poprvé jít po obrazovce, tak jsem prohlásil, že tohle prostě hrát nebudu, protože to nejde vydržet. Zbláznil bych se „nejdýl“ za deset minut. Možná se to i stalo, ale to já asi neposoudím. Vždyť to přece tak strašně trvá. To mám „bejt trpělivej“, nebo co? Ano, to se zkrátka musíte naučit. Svým způsobem. Jak nakládat s časem a co časem dokážete, je totiž esencí Longing. A stojí to za to. Na svých cestách podzemím narazíte na různé překážky a hádanky. A většinu z nich vyřeší právě čas. Takže teď budou malinké spoilery. Při hraní jsem potkal jediného živého tvora, byl to pavouček. Když mu potrháte síť, tak se vydá o kus dál, kde začne spřádat novou. Za týden nebo dva už bude dost silná, aby se po ní Shadow vyšplhal tam, kam jste s ním do té doby nemohli. Stačí počkat.

Další moje oblíbená mechanika je v místnosti s mapou. Na cestách jeskynním komplexem na ni narazíte celkem snadno. Mapa na zdi se dá prozkoumat a Shadow vás poté popravdě informuje, že bude potřebovat čas, aby přišel na to, jak funguje. V každé jiné hře by to znamenalo prostě odejít a vrátit se jindy, třeba na to mezitím přijde. Ne tak v Longing. Shadow na tu mapu prostě potřebuje nějakou chvíli zírat, aby mu to dávalo smysl a ten je pak parádní. Vlastně si o to jasně řekl. Stačilo poslouchat...

Zdánlivě nekonečné chození a pomalý posun hrou se dá obejít několika svéráznými herními mechanikami. Jednak vaší postavě můžete klidně říct, ať si chodí nazdařbůh a ona jde. Někam dojde, a když jste „AFK“, tak si tam časem lehne a většinou po chvíli usne. Vy si mezitím můžete třeba doma vyvětrat a vyčistit zuby. Každé zajímavé místo jde, podobně jako třeba bookmark, uložit jednoduše v menu. Od toho momentu se tam Shadow sám vypraví, kdykoli mu řeknete. Pochopitelně umí Shadow od začátku také odkudkoli jít sám domů. To taky bodne. Prostě jakmile se jednou už na nějaké zajímavé místo dostanete, tak už ho podruhé hledat nemusíte. Pokud si tedy nezapomenete udělat bookmark.

Dalším velmi důležitým faktorem je herní čas sám. Neběží totiž vždy a všude stejně. V Halách světla například neběží vůbec. Aaach jo, Haly světla, to byly časy… Ta koňská hlava… no nic. Za to doma, v pohodlí, běží čas tím rychleji, čím více a lépe si domov vybavíte. V podzemí se totiž válí mraky všeho možného. 

Můžete si například postavit postel a jít spát, pokud jste v jeskyních nasbírali dost mechu a dříví. Můžete malovat obrazy, kterými si dekorujete stěnu a můžete si pochopitelně i číst knihy, pokud to umíte. Pár jich má Shadow v knihovně už od začátku a hodně se jich dá najít všude možně. Od deníku, kam si Shadow zaznamenává myšlenky, přes básně a pohádky až po rozsáhlé romány jako Hrabě Monte Christo nebo Bílá Velryba.

Prostě doma čas letí...

Po nějaké době vám hraní Longing už vůbec nepřijde zdlouhavé. Hra má několik úrovní, kromě toho, co vidíte přímo a vy s postupem času, stejně jako já, asi zjistíte, že možná není vše tak jednoduché, jako to na začátku vypadalo. Tedy, ne že by vám něco bránilo krále vzbudit až přijde čas, ale chcete to vůbec? Víte vlastně, co se pak stane? Hmmm, to je otázka.

Neskutečně silná atmosféra samotné hry je čas od času umocněna trefnými poznámkami, které Shadow trousí někdy prostě jen tak, ale většinou když něco zajímavého objeví. Třeba o tom muži, který chtěl asi být jednorožcem, když objeví mrtvolu, které z hlavy trčí spadlý krápník. Hraní Longing rozhodně hodnotím jako „echt“ zajímavý a originální herní zážitek, který je postupem času ještě lepší a já mám pocit, že trvá vlastně děsně krátkou dobu…

Tak schválně, dokážete počkat, až Shadow dostane ten klíč? Já tam byl několik hodin...