The Legend of Zelda: Ocarina of Time je perfektně vybalancovaná předělávka

Mnoho herních předělávek historicky dopadlo dvěma způsoby. Buď dostaneme blyštivou kopii, která originálu nic nepřidá, nebo se tak zoufale snaží být moderní, že po cestě ztratí všechno, kvůli čemu byla původní hra milovaná. Nintendo poslední dobou balancuje na tenkém laně mezi těmito dvěma výsledky a v posledních letech nám nadělilo nespočet remaků. Ne vždy to byla trefa do černého, ale valná většina dopadla opravdu obdivuhodně. Šlo o předělávky menších ryb jako Advance Wars nebo Mario vs. Donkey Kong, ale pustilo se i do původního Mario RPG nebo naposledy Star Foxe. Žádná z těchto her se ale svým kulturním dopadem nevyrovná tomu, co nás čeká teď: dle mnohých nejdůležitější titul v sérii The Legend of Zelda.

Nintendo si v posledních letech vzalo do parády i jiné starší tituly ze série, a tak by nemělo být překvapením, že se dočkáváme i předělávky Ocarina of Time.. Nemělo, ale pro mnohé i je. A já to chápu. Jedná se o historicky důležitý milník v historii Zeldy a fanoušci tak mají velká očekávání a nostalgické růžové brýle. Nintendo musí být velice opatrné při přenášení této kultovky na novou generaci. Moc velké zmodernizování a duch původního díla je fuč. Moc velká kopie a můžeme si rovnou radši zahrát originál..

The Legend of Zelda: Ocarina of Time ihned po zapnutí oslňuje překrásnou stylizovanou grafikou a už v první cutscéně přichází něco, co jsem osobně opravdu nečekal. Namluvené dialogy! Ty se podobně jako v Breath of the Wild vyskytují pouze v nejdůležitějších momentech, ale i tak se jedná o příjemnou změnu. Jen je škoda, že občas hra uprostřed dialogu přejde ze vteřiny na vteřinu na klasický textový dialog s generickými povzdechy. Na kráse to ale ubírá jen trošku a celkově se jedná o příjemný bonus navíc, který ty nejdůležitější momenty z originálu ještě krásně podtrhuje. Dabing je navíc k dispozici nejen v angličtině a japonštině, ale i ve francouzštině, němčině a španělštině!

Hned po pár minutách v první lokaci, Kokiri Forest, si všimnete obrovské péče věnované detailům. Naprosto vše působí vymazleně a plynule. Linkův pohyb odpovídá standardům roku 2026 a nechybí ani volný rozhled ve třetí osobě, který v originále chyběl. Zároveň Link mohl skákat pouze automaticky u hran objektů. To je teď také minulostí a můžete si skákat, jak a kdy chcete! Žádná funkce z originálu ale nechybí. Všechna vylepšení představují jen bonus navíc

Kromě překrásných cutscén a plynulejšího pohybu je zde velké množství malých, ale příjemných změn, které jsem postupně objevoval po celou dobu hraní. Hezkým příkladem je třeba stručný list rozdělaných questů a sidequestů. Nebo je tu jedna boží vychytávka, která byla už v 3DS remaku Ocariny: možnost rychle vytáhnout jakýkoliv předmět místo nutnosti pauzovat hru a prolézat několik menu jako v originále. V případě Nintendo 3DS verze šlo o volby na spodní dotykové obrazovce, v případě Switche 2 jde o quick select menu velice podobné Breath of the Wild, tedy horizontální scrollování vašimi předměty kdykoliv během hraní. Ani jedna z těchto změn mi ale nepřišla nijak rušivá. Naopak se díky nim hra hrála mnohem příjemněji.

Dostáváme se však k silné stránce i slabině zároveň. Herní design, tedy až na zmíněné drobné změny, zůstal naprosto a neústupně věrný originálu. A je to tak dobře. Remake Ocariny of Time jsem bral jako příležitost prožít tuto kultovní hru na nové generaci hardwaru. Hezčí grafika, příjemnější ovládání… Avšak jádro hry zůstává stejné. A tak, přestože v roce 1998 byly dungeony hry opěvované široko daleko a šlo o inovativní špičku, hráči jsou už dnes zvyklí na trochu jiný kalibr. Nezapřitelně chytrý design původní hry už se od té doby milionkrát rozvinul jak Nintendem samotným, tak nespočtem dalších vývojářů. Nezmiňuji to vyloženě jako negativum, spíše jako upozornění. Jedná se v jádru o starou hru, kterou se Nintendo sice snažilo vylepšit ve všech možných směrech, ale tak, aby se neovlivnil původní design. 

Pro hráče, kteří Ocarina of Time ještě nikdy nehráli, si pojďme shrnout, o čem vlastně je. Hra staví na velice úspěšných základech svých 2D předchůdců a přenáší jejich duši do 3D. Jedná se o otevřený svět s velkým množstvím svobody, volitelnými hádankami, kam se hráč podívá, a s promyšlenými dungeony, které jsou už nedílnou součástí série The Legend of Zelda. Když ale říkám otevřený svět, myslím tím spíše „open hub“, kde je mnoho menších lokací spojeno dohromady a vy máte naprostou svobodu v jejich navštěvování. Nejedná se o žádný Breath of the Wild, ale na rok 1998 šlo opravdu o obdivuhodnou plochu. Jsou zde navíc lehce cítit i prvky metroidvánie, kdy je po světě rozeseto mnoho míst, kam se hráč dostane pouze za použití určitého vybavení, které dostane v nějakém dungeonu. Poté může znovu navštívit stará místa a posbírat nové vychytávky. 

Pokud bych se podíval na celý průchod původního vydání a remaku, délkou i obsahem bych rozdíl hledal jen těžko. To ale neznamená, že remake postrádá smysl. Ten střed, kdy změny nenarušují jádro, ale astronomicky zpříjemní průběh, je naopak kouzlem této předělávky. Každý dungeon obdržel nespočet mikroskopických změn. Došlo na menší přesuny předmětů, na eliminaci otravného backtrackingu, když se vám něco nepovede, a tak dále. Dokonce i Amiibo je podporované a během hry si s ním můžete přilepšit a získat pár drobných předmětů jako bomby, srdíčka a podobně. A nesmím zapomenout zmínit nechvalně proslulý vodní chrám. Jedná se o dungeon, který je zlomovým bodem pro mnoho hráčů. Hádanky, které by normálně byly i zábavné, vás v originále nutily otevírat a zavírat pomalé menu co pár vteřin na přepnutí vašich bot a dalších předmětů. Mohu tedy s klidem a jistotou zaručit, že remake se o všechny neduhy postaral. A vodní chrám je v remaku výbornou ukázkou kvalitního level designu. Stejně jako zbytek hry. Ano, po 30 letech už mnoho hádanek nemá ten wow efekt, ale jinak tento produkt své doby zestárnul překvapivě málo.

Když vyšel první trailer, mnozí si utahovali z grafického zpracování. Dokonce začalo podezírání, zda nepůjde o další Unreal Engine 5 slop. Můžete ale zůstat klidní. Jedná se stále o interní engine Nintenda a po celou dobu hraní jsem necítil ani náznak problémů. Ocarina of Time běží při stabilních 60 snímcích za sekundu. I přesto, že mezi lokacemi narazíte na načítací obrazovky, jde spíše o snahu zachovat konzistenci s originálem. V něm totiž nebylo možné přenášet předměty mezi zónami, takže ani v remaku nepropašujete slepici až na vrchol Death Mountain. Načítání navíc většinou trvá jen jednu až dvě sekundy. Opravdu o nic nejde.

Ocarina of Time kombinuje velice realistické nasvícení a místy až fotorealistické textury skal či terénu se stylizovanými malebnými postavami a efekty. Celková atmosféra zkrátka stále působí jako nějaká pohádka. A ten zvuk… Bože můj, ten zvuk. Všechny nostalgické kultovní skladby byly znovu nahrány a opravdu mi braly dech. Ale to samozřejmě není vše. Zvukové efekty dostaly řádné vylepšení a každá sebemenší akce má ten správný ťuk a cink. Když Link chodí, řinčí mu mírně štít i meč; a podle toho, který štít máte, se mění i zvuk. Zkrátka se tento remake hrál se sluchátky jedna báseň.

Příjemným doplňkem hry, jejíž hratelnost se točí kolem hraní na okarínu, je skutečnost, že nyní můžete použít reálný nástroj a Link skrze mikrofon konzole Switch 2 rozpozná, co hrajete. Můžete dokonce i pískat nebo si pobrukovat! Hra tóny spolehlivě identifikuje a v Linkově podání přehraje požadovanou melodii.

Ve shrnutí jde o naprosto vyváženou předělávku, která neztratila duši originálu a zároveň vylepšila všechny prvky. Ocarina of Time se mi hrála příjemně od začátku do konce, bez zádrhelů, záseků ani frustrujících momentů. Pokud se přenesete přes to, že nejde o pokus inovovat design z roku 1998, ale zkrátka o to poskytnout tento historický milník minulého století i novým generacím, jde opravdu o špičkový remake.