Když se v posledních letech zmíní zábavná split-screen kooperační skákačka s hádankami, většině hráčů nenaskočí do hlavy už nic jiného než hry od studia Hazelight – A Way Out, It Takes Two nebo Split Fiction. Každý z těchto titulů se nám nezapomenutelně vryl do paměti a můžeme si jen domýšlet, kdo by si troufl vytvořit něco podobného. Tedy až dodnes. Ve vášnivě zapáleném tokijském studiu Shapefarm vznikl velice unikátně vypadající projekt, který má za cíl spojit devadesátkové anime a zábavnou kooperaci pro dva hráče. Orbitals se nám poprvé ukázalo již v roce 2025 na Game Awards a teď je konečně tady, exkluzivně na Nintendo Switch 2. Dosahuje ale výšek jiných gaučových kooperačních pecek?

Co se dozajista nedá zapřít, je ta unikátnost vzhledu a hudebního doprovodu, tedy alespoň jejich použití ve videohře. Tvůrci ze Shapefarm vyrůstali na Cowboy Bebopu, Evangelionu a samozřejmě filmech od studia Ghibli. Cutscény jsou opravdu jako vystřižené z devadesátkového dílu anime včetně dobového šumu a dívá se na ně opravdu příjemně. Toto se přenáší i mimo cutscény a všechny postavy ve hře mají nízký počet snímků oproti zbytku světa. Což by bylo ještě o něco působivější, kdyby hra jela v 60 snímcích. Orbitals ale bohužel běží pouze na 30, a to s občasnými propady v handheld režimu. Naštěstí se alespoň střídá překvapivě mnoho druhů prostředí i barev. 

Posuňme se ale na hratelnost, protože krásné unikátní vizuály samozřejmě neunesou celou hru. Orbitals začíná pomalu, ale slibně – seznámí nás se zápletkou a s několika nástroji, které s sebou budeme nést většinu hry: vystřelovací hák, vodní kanón a vysokoteplotní laser. Na rozdíl od „hazelightovek“, kde mají obě postavy unikátní schopnosti a opravdu záleží na tom, kterou si vyberete, tady je to vlastně jedno. Naši hrdinové Maki a Omura mají naprosto rovnocenné schopnosti. Do každé mise jsou vám přikázány dva specifické nástroje a je na vás, kdo si co vezme. 

Po celou hru máte k dispozici vaši útulnou vesmírnou loď, ve které budete cestovat skrz vesmír. Můžete se po ní volně pohybovat a je to taková vaše základna. Je zde mnoho malých bezvýznamných interakcí s prostředím a minihry pro dva, které můžete odemknout nalezením speciálních počítačů v úrovních.

Celá hra se každopádně točí kolem dvou opakujících se aktivit. Jeden hráč se chopí pilotování vesmírné lodi a druhý jde za střílnu. Pár minut strávíte v otevřeném vesmíru, kde většinou jenom pilotujete rovně a sem tam něco sestřelíte a pak přijedete k docku, kde se vylodíte a řešíte hádanky s vašimi nástroji. Pak zpět do lodi, dalších pár minut letu a je opět čas na vylodění. Občas nám přišlo, že jsme více času strávili za černou načítací obrazovkou než samotným letem.

Co se týče hádanek samotných, opravdu se nejedná o žádnou revoluci. A zde by asi bylo dobré zmínit, že je zcela evidentní, že se hra snaží mířit i na trochu mladší publikum. Za celých pět hodin našeho hraní jsme narazili možná tak na jednu jedinou sekci, kde nám opravdu přišlo, že je třeba se opřít do židle a vynasnažit se. A bylo to těch nejlepších deset minut hry. Mimo to jde ale o velký mix nemastného neslaného level designu. Většina hádankových sekcí spočívala v tom, že jeden hráč něco drží v pozici tak, aby ten druhý mohl projít dále. Pozastavit platformu, podržet dveře nebo tvořit dočasnou cestičku z ledu. A pak se vystřídají. A ten nejvíce frustrující pocit, který nás následoval po celou dobu, byl fakt, že kdykoliv přišla nějaká zajímavá mechanika a představila se v jednoduché hádance… tak tam také skončila. Orbitals se aktivně vyhýbalo jakémukoliv rozšíření hádanek po představení zajímavých mechanik a nástrojů. Například v jedné místnosti se chopíte absurdní ruční mikrovlnky, díky které můžete ovládat živé organismy, a ve druhé až třetí místnosti toto udělátko věšíte na hřebík a jdete dál. Hra sice naštěstí mikrovlnku ještě na pár hádanek později využila, ale i tak všechno působilo jako tutoriál a příprava na něco velkolepého, co už nikdy nepřišlo.

Orbitals se dá hrát jak lokálně, tak s předplatným Nintendo Online po internetu. A dokonce k tomu ani nepotřebujete dvě kopie. Stačí, aby jeden hráč se zakoupenou hrou pozval druhého do lobby.

Pokud skočíme za vzhledový a hratelnostní plot, mohli bychom polemizovat, že solidní příběh by to dokázal všechno vyzdvihnout. Bohužel se ale ani tady nejedná o žádnou chytlavou srdcervoucí revoluci. Je tam jen tak tak dostatek motivace vás dostat z bodu A do bodu B a nikdy jsme necítili nějakou urgenci v příběhu nebo nějakou vlastní investici do postav ve hře. Když jsme se po dohrání retrospektivně podívali na to, čím jsme si prošli, vlastně se za těch pět hodin téměř nic nestalo. S výjimkou naprostého finále působilo vyprávění jako náhodná epizoda z poloviny 23. série sci-fi anime, aniž byste měli jediný kontext k čemukoliv dalšímu. Zkrátka to v nás zanechalo vcelku hořký pocit, že tohle už bylo opravdu vše…

Ve zkratce nás Orbitals vcelku zklamalo ve všech ohledech kromě velice propagovaného vzhledu a hudebního doprovodu. Nejde se rozhodně o špatnou hru, ale ani o skvělou. Zejména pro mladší hráče to může být skvělý kooperativní zážitek. Jenže s cenovkou, kterou Orbitals má, jsme čekali alespoň nějakou kvalitu například starších Hazelight titulů, něco, co obstojí samo o sobě i pro běžného hráče, ale to podle nás nepřišla.