Moomintroll: Winter's Warmth je nádherou pro malé i velké

Mumínek se probouzí do světa, který nepoznává. Dům je celý pod sněhem, chladný a temný. Známá místa působí cize a všechno, co pro něj bylo dřív běžné, je najednou úplně jiné. Tvůrci od prvních minut naznačují, že nepůjde o klasické dobrodružství, ale spíše o pomalé objevování něčeho nového a neznámého.

Norské studio Hyper Games už ve své předchozí hře Snufkin: Melody of Moominvalley ukázalo, že dokáže svět Mumínků převést do herní podoby s respektem k předloze. Příběhová adventura Winter’s Warmth na tento základ navazuje, ale mění pojetí. Zatímco Snufkin je svobodný tulák a jeho příběh staví na dobrodružství a pohybu vpřed, Mumínek je spíše někdo, kdo se musí naučit udělat první krok. A právě tenhle posun je znát i na celkovém ladění hry – místo dobrodružství se tentokrát více opírá o emoce a atmosféru. Mumínek tu není hrdina, který mění svět, ale ten, který se ho teprve učí chápat. Ačkoliv se nacházíme ve stejném prostředí s podobnými postavami a se zachováním stylizovaného art-stylu, nejedná se o přímé pokračování.

Pokud jste jako malí vyrůstali také na Mumíncích, tak si tuhle hru zamilujete. Staví na díle spisovatelky Tove Jansson, která o nich napsala několik knih. Příběh je silně inspirován konkrétně knihou Moominland Midwinter, ale nehledejte zde příliš návazností. V zásadě si titul přebírá jen atmosféru a základní premisu, ve které se Mumínek probudí ze svého zimního spánku uprostřed tuhé zimy a čelí jejím nástrahám se svými kamarády. Některé postavy jsou totožné jako v předloze, jiné si tvůrci půjčují z dalších dílů, a zachovávají si vlastnosti i motiv přesně tak, jak jsou popsány autorkou. Jejich příhody se ale více či méně liší. Hra je modifikuje, nebo vytváří nové, aby fungovaly jako součást interaktivního příběhu. Zatímco kniha je více epizodická a filozofická, ve hře je děj přizpůsoben hernímu designu s jednotlivými úlohami, hádankami a interakcemi Mumínka se všemi ostatními postavami.

Tahle příběhová, útulná logická adventura vás odnese na vlnách nostalgie a nechá vás si vychutnat vzpomínky na dětství, nebo prožít krásný čas ve světě Mumínků. Už v prvních minutách jsem si začala zvykat na pomalé tempo, jednoduchý styl hraní i ovládání. Nedílnou součástí jsou bublinové konverzace, které sice děj významově posouvají, ale mají tendenci srážet už tak pomalé tempo. I na to jsem si ale časem zvykla a hra se pro mě stala oddechovým místem a až do konce jsem si ji nesmírně užívala.

Při prozkoumávání zasněženého údolí potkáváte nové postavy. S každým novým kamarádem plníte nové úkoly a prozkoumáváte nová místa. Postupně získáváte i nové dovednosti, díky kterým se vám odemykají další cesty. Samotné hádanky sice nejsou nijak složité, ale zároveň nepůsobí úplně triviálně. Jsou navržené tak, že zachovávají tempo a udržují atmosféru. Naučené principy využíváte při dalších úkolech i v jiných kontextech, nemáte tedy pocit, že děláte jen to samé dokola. Sněhovou koulí házíte nejen po Little My v koulovačce, ale také po zlodějském ptákovi, nebo s nimi zaháníte zlé vlky při záchraně Sorry-oo. Je ale fér zmínit, že pokud hledáte výzvu nebo komplexní herní systémy, tady je nenajdete. Winter’s Warmth staví více na „cozy“ pocitu než na obtížnosti. Hru jsem si užívala i skrze malé minihry, které mě opět vracely do mých dětských let. A to už jsem na leccos za ta léta stihla zapomenout. Nejen to, ale celý příběh byl propletený vrstvou sentimentu. I když mi slza neukápla, některé části příběhu byly hodně emotivní.

Velkou roli hrají postavy a jejich příběhy. Mumínek během hry prochází znatelným vývojem. Z počátečního strachu a nejistoty se postupně dostává k větší odvaze a otevřenosti vůči světu kolem sebe. Tento vývoj je jedním z nejsilnějších prvků hry a dobře zapadá do jejího celkového vyznění. U vedlejších postav jsem měla smíšené pocity. Zatímco některé působí sympaticky, jiné už tolik ne. Dobrým příkladem je postava psa Sorry-oo, kterého Mumínek zachraňuje v lese, kde ho ohrožují vlci. Tato příběhová část se mi líbila nejen díky nápadu dané situace, ale i kvůli chování postavy a přirozeně plynoucím dialogům. O to víc vynikne kontrast s postavou paní Fillyjonk, která naopak působí jako chodící seznam úkolů. Její neustálé zadávání příkazů typu „přines tohle“ nebo „zařiď tamto“ mi ji znechucovaly. Ovšem tady je nutno podotknout, že v tomto se vývojáři drželi předem daných linií původní autorky. Každá postava má specifické vlastnosti, které definují její chování. Co postava, to jiné vlastnosti a odlišný problém. Během hraní a vlivem interakcí prochází postavy katarzí, a tak se jejich charakter nakonec mění, jak už to v pohádkách často bývá.

Témata přátelství, pomoci druhým nebo překonávání strachu nejsou nijak překvapivá a často sklouzávají ke klišé. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že hra cílí především na mladší publikum, pro které jsou podobné motivy přirozené. Dokáže ale nabídnout momenty, které zaujmou i starší hráče – ať už díky jemnému humoru v dialozích, nebo celkovou a často dojemnou atmosférou.

Struktura může na první pohled působit repetitivně, ale ve výsledku dává smysl – hra vás vede přirozeně a nikdy nepůsobí, že by vás zbytečně brzdila. Odemykání nových oblastí má svou logiku a působí organicky. Mapa není až tak velká, ale i tak je dostatečně rozsáhlá a přehledná. Obsahuje spoustu zajímavých zákoutí, která si snadno zapamatujete. Zdálo se mi, že jednotlivé průchody při plnění úkolů byly pokaždé vymyšlené tak, aby hráč neustále objevoval nové cesty a zdolával trochu jiné překážky. Každý kout na mapě navíc skýtá jiná specifická prostředí. Většinu plochy sice zakrývá sníh, ale můžete se ocitnout i na kluzkém ledě nebo procházet tajemnou jeskyni. Nepůsobí to jednotvárně a každý detail, jako snížená rychlost při chůzí závějí, zrychlená chůze po již prošlapané pěšince nebo klouzání po ledě, pocit ze hry příjemně obohacovaly.

Zároveň je každé místo dostatečně odlišné, abyste je od sebe mohli dobře rozlišit. Je totiž důležité si během plnění úkolů pamatovat, kudy jste šli a kde se třeba nacházely další cesty, které jste pro svou nedostatečnou výbavu či dovednosti zatím nemohli zpřístupnit. Není tedy ojedinělé, že se ve svých šlépějích tu a tam vracíte a údolí znovu prozkoumáváte. Na místa se vracíte i při příležitosti vedlejších úkolů, které plníte pro zimní bytosti. Tyto postavy ale vypadají všechny úplně stejně a bylo těžší si zapamatovat, kde jsem je potkala nebo co byl jejich vedlejší úkol. Občas jsem strávila při hledání takové postavy pár zbytečných chvil.

Navzdory tomu, že vás hra doslova vodí za ručičku a většinou polopatě vysvětluje, co máte dělat, občas jsem si na některé věci musela přijít sama. Na jednu stranu je to příjemný pocit, že ne všechno vám hra naservíruje na zlatém podnose a máte prostor vyvíjet vlastní iniciativu. Na druhou stranu, když najednou přijdete na něco, co je pro vás důležité, až na konci hry, cítíte se lehce ochuzeni. Jako třeba já, když jsem zhruba v polovině průchodu zjistila, jak se dají sbíra předměty schované ve stínech. Následoval proces obíhání všech takových míst znovu. Po většinu hry musíte být vnímaví a během procházení mapy si dávat pozor na skryté předměty, které potřebujete nasbírat. V případě nepozornosti budete muset splnit většinu vedlejších úkolů, abyste chybějící předměty doplnili. V opačném případě jsou vedlejší úkoly čistě dobrovolné a některé z nich dokonce splníte, i když se na ně nesoustředíte. I přes pomalejší tempo hry jsem se převážně bavila. Možná snad jen s výjimkou některých pasáží, kde hlavní náplní bylo odklízet vysoké závěje sněhu. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že se adventura mění na simulátor. Až ke konci samotné hry, kdy jsem se rozhodla splnit zbytek vedlejších úkolů, jsem se začala trošku nudit. Mapu jsem měla už prošlou skrz na skrz a abych splnila zbylé úkoly, procházela jsem opět ty samé cesty a nic se pro mě už neměnilo.

Co nemohu opomenout a má pro mě snad největší hodnotu, je grafické zpracování. Zakládám si hodně na estetice a dokážu lehce přimhouřit oči, pokud je jinak hra chytlavá a dobře hratelná. Ale je to zkrátka důležitý bod, který mě dokáže doslova uhranout. A tak je tomu i v případě stylizace světa Mumínků. Působí jako by vývojáři vdechli život ilustrované knize, kombinují jednoduché linky a barevné plochy se smyslem pro detail. Je to samozřejmě laděné v naivním stylu, takže se dá očekávat, že je to líbivě pojaté. Ručně kreslenou estetiku s nádechem akvarelových obrázků v pastelových barvách oživují jednoduché animace s nižší snímkovou frekvencí, což evokuje trhaný animovaný pohyb. Důležitou atmosférotvornou úlohu hraje světlo, které dodává při hraní pocit útulnosti. V jeskynních prostorách jsou kouzelnými prvky detaily třpytu v ledních plochách, nebo také v horách na plochách namrzlého sněhu.

Hudební doprovod zpočátku dokáže krásně podporovat atmosféru, ale postupem času se mi určité motivy přeposlouchaly. Aranže jsou spíše zjednodušené, ambientní a náladotvorné. Výjimku tvořily pasáže v jeskyních, kde hudba působí výrazně svěžeji a jen tak vás neomrzí. Nicméně to není něco, co by se dalo na hře vypíchnout. Všechny melodie jsou kratší smyčky a hudba nezní na pozadí nepřetržitě. Zaznívá jen občas, zejména v dramatičtějších úsecích děje. Více se mi líbilo zpracování ruchů, které perfektně sedí k animacím, nebo ambientní zvuky v přírodě, jako proudění vody nebo šumění vichru. To je opět to, co člověka usazuje do pohodlného a útulného pocitu ze hry. I tak se ale našla místa, která byla malinko hluší a chyběla jak hudba, tak i doprovodné ruchy. Často se tato místa vyskytovala v cutscénách, občas ale i během hraní, což je škoda.

Vývojáři nešetřili důvtipem, díky kterému je hra více vtahující do dětského stylizovaného světa fantazie. Jsou to opět malé detaily, které možná ihned nezaregistrujete. Poprvé, co jsem si toho všimla, jsem se bezděky pousmála a začala jsem podobných detailů spatřovat více. Například když na začátku procházíte tajemný potemnělý spící dům, ve kterém se ozývají zvláštní až děsivé zvuky a vidíte hrůzné obrysy děsivě vypadajících strašidel. Když si je ale přijdete prohlédnout se zápalkou v ruce, s úlevou zjistíte, že jsou to jen běžné kusy nábytku, oblečení a květin. Stejně tak se zobrazují svítící očka v temných zákoutích přírody. Dalšími detaily jsou některé animace, které jsou tak roztomilé, že mě to až rozesmálo.

Z technického hlediska na mě hra působila velmi solidně – jedinou slabinou je méně pohodlné ovládání na klávesnici, ze kterého je patrné, že titul míří spíše na hráče s ovladačem. Co se ale týče výkonu, nemám prakticky co vytknout.. Během hraní jsem narazila jen drobné bugy – Mumínek se mi například na chvíli zasekl a nešlo s ním pohnout, typicky při klouzání po sněhu, u překážek, nebo během poryvů větru.

Nalijme si čisté malinovky, hra je cílená především na děti. Nečekejte žádnou výzvu, ani komplexní systémy. To ale neznamená, že si ji dospělý hráč neužije. Pokud nejste nároční hráči, nebo si jen chcete u něčeho krátce odpočinout, je to perfektní prostor k odreagování. Pro mě to byl meditativní zážitek s příjemným pohlazením po duši. Hra je skvělá na společné hraní s dětmi nebo jako oddechová jednohubka, která vám nezabere více než 10 hodin.