Jestli mě sedmnáct hodin hraní Deltarune něco naučilo, tak to, že u her od Tobyho Foxe prostě nesmím mít žádná očekávání. Kdykoli jsem měl pocit, že jsem ho prokouknul a už mě ničím nepřekvapí, tak mě slavný autor Undertale zas a znova posadil na zadek. Co pár minut představuje nové herní mechaniky, každý nepřítel stále vyžaduje jiný přístup a střeleným humorem nikdy nešetří. Jestli podobně jako já považujete Undertale za jednu z nejkreativnějších her na světě, Deltarune si nadále zvládá hrát s každým předsudkem, se kterým zkušení hráči i nováčci k RPGčkám přistupují.

Pokud jste zvyklí na hry s realistickou grafikou, tak na vás možná zdejší nenápadná pixelartová stylizace nezapůsobí jako kousek, který by se měl vyhoupnout na vrchol žebříčků na Steamu. Přitom jestli chcete tenhle nejnovější titul z dílny tvůrce Undertale vyzkoušet, už tři roky je zcela zdarma dostupné demo se zhruba pěti až sedmi hodinami obsahu. Stejně jako placená verze se dvěma novými kapitolami vás ovšem bude na každém místě odměňovat za to, že zkoušíte její hranice.

V Deltarune se zmocníte postavy jménem Kris, která je shodou okolností teleportována do temného světa. V něm předměty z našeho světa ožívají a nabírají podobu různorodých nestvůr. Pokud by takový svět existoval příliš dlouho, náš by zaniknul. A tak jako vyvolený hrdina musí Kris v temném světě najít fontánu, která mu dodává energii. Tu je potřeba zapečetit a, pokud možno, také zastavit stvoření zvané Rytíř, které v našem světě podobné fontány tvoří. Výpravu spolu s Kris vede spolužačka Susie a princ temného světa Ralsei, kteří ve vašem týmu plní roli ničitele a léčitele. Společně musíte v každé kapitole prozkoumat nový svět se zcela rozdílnou stylizací, najít fontánu a postavit se bossovi této lokality.

První kapitola už od prvních chvil nabourává očekávání hráčů klasických RPG her i Undertale. Při běžném hraní chodíte po mapě, sbíráte předměty a řešíte hádanky podobně jako třeba v Pokémonech. Ale v moment střetu s monstrem se začne titul jasně odlišovat. Stejně jako v předchozí hře Tobyho Foxe se s vámi monstra neutkávají ze zlé vůle. Spíš jsou zmatená nebo se do střetu cítí donucená. Proto také máte dva způsoby řešení kterékoli situace – můžete monstra klasicky zabít, nebo je mírumilovně přesvědčit, že pro ně nejste hrozba. Stejně jako v předchozí hře autora se takové přesvědčování liší monstrum od monstra. Čímž se dostáváme k tomu, jak vlastně bojový systém funguje.

Deltarune používá pozměněný tahový systém soubojů, kdy váš tah probíhá standardně. Vyberete si z možností jako útok, použití předmětu nebo magie a vaše postava tu akci vykoná. Při nepřátelském tahu jste postaveni na bojiště, kde ovládáte červené srdce a musíte se vyhnout nepřátelským střelám. To přitom chcete pokud možno zvládnout co nejtěsněji. V případě, že vás útok mine jenom o kousek, nabijou se vám takzvané body napětí na levé straně obrazovky. Za ně poté můžete sesílat léčení, silnější střely nebo si do příštího tahu aktivovat bonus. Boj tímto systémem odměňuje hráče, kteří se rozhodnou riskovat. Pokud se tedy při manévrování nenechají zasáhnout tolikrát, že jim nezbyde než použít získané body na léčení. Což se mi samozřejmě vůbec nikdy nestalo.

Za sesbírané body napětí můžete s příšerami i interagovat. Pokud chcete boj ukončit mírumilovně, tak musíte zvolit tuto možnost. V každém boji se nabízené interakce liší podle druhu nepřátel a odemykají vám různé herní mechaniky. Správným využitím ukončíte boj co nejrychleji. Jako když po příšeře napojené na kabel musíte hodit spojence, aby kabel odpojil. Nebo správně odpovídat na otázky podle charakteru monstra. Nebo se bojiště promění ve strašidelné bludiště, které musíte projít dřív, než se na vás boss naštve. Téměř nikdy se nesetkáte s jedním stylem boje dvakrát. I běžné příšery mají totiž různé variace útoků, když je potkáte samotné, v páru nebo když vás napadnou s jinou nestvůrou. Bossové jsou ještě unikátnější. Hra zvládá úspěšně remixovat různé mechaniky z předchozí hry i přicházet s úplně novými. Právě tahle rozmanitost dělá každý střet tak poutavý. Nikdy nevíte, co na vás nepřítel použije příště a v boji se stejný útok zopakuje jen vzácně.

Pokud někteří z vás Undertale hráli, ale Deltarune jste zatím čas nevěnovali, asi se vám v hlavě už rodí jedna jasná myšlenka. „Jó, sice můžu monstra zabíjet, ale všichni víme, že pro nejlepší konec musím každého nepřítele ušetřit.“ V předchozí hře totiž tento přístup zaručil nejšťastnější uzavření příběhu a opačné jednání z vás doslova udělalo záporáka celého vyprávění. Jenže Deltarune nemá zjevně v plánu zbytečně recyklovat známé prvky. Zabíjení nebo ušetření monster zatím zásadně příběh nemění, nebo to aspoň vyprávění nedává najevo. Hra má svou skrytou alternativní příběhovou linku, ale jak ji odemknout vás však nechám najít samotné. Už Undertale bylo známé ohromným počtem skrytých interakcí, příběhového pozadí, náhodných vtipů a skrytých bossů. Deltarune v tomto zvyku pokračuje. Schválně zkuste na piano ve čtvrté kapitole zahrát některou skladbu z Undertale.

Hra po vás neustále střílí vtipy v běžných dialozích, kdy třeba každý save point nabízí novou hlášku. Tyhle vtipy přitom hra nikdy neopouští jen tak. Někdy i úplnou pitomost z první kapitoly nadále čerpá, aby v nejnovější části budovala ještě hloupější kraviny. Je taky švanda zjišťovat, na co všechno je hra připravená reagovat. Toby Fox má hodně specifický smysl pro humor, který dokážu nejlépe popsat jako Tumblr circa 2013. V jeho dílech najdete vše od slovních hříček, přes náhodné momenty a boření herních zvyků,  až po super humor založený na charakterech hrdinů. Což mi osobně neskutečně sedne a skoro každý vtip byl trefa do černého. Tady je znova velkou výhodou, že první dvě kapitoly jsou dostupné zdarma a ze zatím vydaných částí považuji druhou za nejvtipnější. Humor i příběh proto ve velkém závisí na vaší znalosti angličtiny. Bez ní vám hra příliš nenabídne. Leda že byste jen chtěli vidět rozmanitost bossů a vyzkoušet své hráčské schopnosti. Každá kapitola má svého skrytého bosse, kterého mi pokaždé trvalo porazit alespoň hodinu. Spíš hodinu a půl.

V pozdějších kapitolách se vedle vtipných momentů dočkáte i budování vážnějšího příběhu. Dozvíte se více o hlavních hrdinech, proč je Susie tak agresivní, Ralsei tak nerozhodný a Kris… očividně ví více, než dává najevo. Naše hlavní postava má totiž zásadně jinou představu o tom, kudy by se měl příběh odebírat, než byste možná chtěli vy jako hráči. Toby Fox přitom při prozkoumávání postav používá stejnou strukturu jako v Undertale. Nejprve vám hrdinu nebo záporáka představí s humorem, nebo naopak jako jasnou hrozbu. Jakmile je začnete mít rádi, prozkoumává je hlouběji. Dozvíte se víc o jejich minulosti a co z nich formovalo stvoření, kterými jsou dnes. S postavami jsou spojené i záhady světa. Během prvních čtyř kapitol ovšem k zásadnímu rozřešení nedojdete. Zatím se stejně jako s postavami teprve dozvídáte, co se v tomto světě stalo a připravuje se půda pro budoucí příběhové zvraty.

Což je na jednu stranu super. Pokud se rádi šťouráte ve skrytých dialozích a lore s komunitou, v aktuálním stavu vám hra nabídne víc než dost zábavy. Deltarune je už teď delší než původní Undertale a v ceně máte i všechny budoucí kapitoly. Příběhově jsme těsně za polovinou a na internetu už roky kolují nápady, kam by mohla hra směřovat a co znamenají jisté vágní věty.

Jenže na druhou stranu, pokud od hry očekáváte kompletní zážitek, na ten budete čekat ještě roky. Jen abych to zdůraznil – první kapitola vyšla před sedmi lety. I kdyby od teď vycházela jedna kapitola ročně, finále vyjde v roce 2028. Takže bych mohl do nebes vychvalovat hudbu, která je stejně skvělá jako v Undertale. Nebo množství nápaditých vtipů, kreativních nepřátel a různorodých bossů. Dokud hra není vydaná celá, někteří z vás si nanejvýš hodí titul do wishlistu, kde bude sedět aspoň další tři roky. Sám raději hodnotím titul opatrněji, než budu mít jistotu, že v pozdějších kapitolách naplní svůj potenciál. Už teď ale s radostí prohlásím Deltarune za unikátní herní zážitek. Málokdy mě totiž hra tolik rozesmála, zabavila a zaujala svými záhadami, jak to dokážou právě díla od Tobyho Foxe.