Proč je GTA: Vice City jedním z nejvýjimečnějších dílů celé série?

Nezapomeňte se především podívat na VIDEO výše!

Sponzorem pořadu je disk Samsung 990 PRO s heatsinkem.

Jójo, ty osmdesátky, to byla doba. Ne že bych si to teda pamatoval, protože já jsem se narodil až v polovině devadesátek, ale i tak má tahle éra, obzvlášť v případě Spojených států, takový zvláštní a unikátní nádech, v rámci čehož není divu, že se do ní dodnes vrací i nejrůznější filmy a seriály.

Osmdesátky prostě vytvořily nesmírně výraznou popkulturní identitu, na kterou se s nostalgií začalo poohlížet už v 90. letech. A samozřejmě tomu neunikl ani herní průmysl. Právě na začátku nového tisíciletí se na trhu objevil herní kousek, který esenci oné doby vystihoval snad lépe než téměř cokoliv jiného. Z velké části i proto, že se z ní zároveň nebál dělat legraci a pardoval ji. A především šlo o kousek, který dokázal vytvořit obrovskou nostalgii i u lidí, kteří osmdesátá léta vůbec nezažili.

Studio Rockstar North se velice krátce po vydání svého přelomového GTA III rozhodlo úspěch využít a vrátit se s dalším dílem. Projekt měl původně vzniknout jako rozšíření pro trojku, nakonec se z něj ale stala plnohodnotná hra, která si vybudovala natolik výraznou vlastní identitu, že v očích mnoha hráčů svého předchůdce hladce zastínila. A to nejšílenější? Velká část jejího vývoje proběhla zhruba během pouhých devíti měsíců. Z onoho úsilí se pak zrodila hra, která nás zavedla do jednoho prosluněného města plného palem, neonů, rychlých fár, skokánků a lidí, jejichž rodiče evidentně nepovažovali za důležité naučit je plavat.

Zavedla nás do Vice City.

Vice City pro mnohé z nás představuje jednu z nejvýraznějších, nejnásilnějších a možná i nejvíce frustrujících her našeho dětství. A jelikož se nám rychle blíží vydání dlouho očekávaného GTA VI, v němž se po dlouhých letech do Vice City znovu vrátíme, je podle mě ideální čas podívat se na jeho slavného předchůdce trochu podrobněji.

Příběh nás zavede do roku 1986 a začíná ve chvíli, kdy je kriminálník Tommy Vercetti po patnácti letech propuštěn z vězení. Jeho šéf Sonny Forelli ho následně pošle na jih do Vice City, aby tam pro rodinu rozjel nový drogový byznys. Tommy se zde společně s právníkem Kenem Rosenbergem vydává na svůj první obchod, který se ale během několika vteřin promění v naprostý průser, přičemž Tommy jen tak tak vyvázne se zdravou kůží. Sonny z toho pochopitelně není vůbec nadšený a dává mu jasně najevo, aby to napravil. Tommy tak musí zjistit, kdo za přepadením stál, a napravit průser, do kterého se namočil prakticky okamžitě po příjezdu do Vice City. V rámci toho začne plnit mise pro výrazné tváře celého kriminálního podsvětí a postupně si zde budovat vliv.

Nutno říct, že Vice City nemá nějaký hluboký a propracovaný příběh, je vlastně vcelku prostý, ovšem má i několik výrazných momentů a především pamětihodné postavy. Než se ale zaměříme na konkrétní mise, pojďme se podívat na samotné Miam… ehm, teda pardon, Vice City, protože inspiraci skutečným Miami se tady Rockstaru podařilo zachytit opravdu náramně. A město díky tomu působí živě a uvěřitelně. Když jsem to hrál úplně poprvé jako prcek, byl jsem všemi těmi neony a na tu dobu relativně rušnými ulicemi vyloženě ohromený a říkal jsem si, že něco takového je naprosto neuvěřitelné.

A těch zajímavých míst tu opravdu není málo. Máme zde centrum města s vysokými mrakodrapy, průmyslovou oblast na jihu, kde se nacházejí také nákladní doky a loděnice, mezinárodní letiště pojmenované po nechvalně proslulém narkobaronovi Pablu Escobarovi, drsnější čtvrtě Little Havana a Little Haiti, kde zuří válka mezi Kubánci a Haiťany, a samozřejmě turistické centrum silně inspirované především slavnou miamskou pobřežní ulicí Ocean Drive, známou svou architekturou ve stylu art deco, hotely, bary a výhledem na pláž. Mimochodem, nemůžu si pomoct, ale kdykoliv tudy projíždím během noci, vždycky mi v hlavě začne hrát úvodní monolog z první epizody Dextera (2006).

A ještě je zde dokonce poušť. Tedy pardon, ne poušť, pláž. Upřímně ne zrovna moc působivá pláž. Ale hej, bavíme se tu o 3D hře z roku 2002, takže očekávat nějakou dokonale živou pláž nacpanou stovkami lidí jsme mohli těžko.

Tak jako tak, Vice City je prostě živé a rozmanité město. Navíc je na něm působivá ještě jedna věc. Když se podíváte na mapu, tak v porovnání s jinými GTAčky, ať už s předchozí trojkou nebo pozdějším San Andreas, působí celé město vyloženě prťavě. Jednotlivé čtvrti ale mají natolik výraznou identitu, že ve výsledku působí mnohem rozlehleji, než ve skutečnosti jsou. To je podle mě jedna z hlavních odpovědí na otázku, proč se člověk ve Vice City tak snadno orientuje i po více než dvaceti letech. A i přestože je tak stará, pořád zde lze nalézt momenty, kdy prostě působí nádherně a je radost se na ni dívat.

Samotný Tommy je pak kapitola sama o sobě. Je to svérázný a nemilosrdný gangster, který má ale smysl pro humor a určitou míru šarmu, přestože ve výsledku rozhodně není žádný Mirek Dušín. Kvůli vybudování svého jména třeba v jedné misi neváhá rozstřílet výlohy obchodů v nákupním centru jen proto, aby se o něm začalo mluvit. Hlavně se ale jednalo o prvního plně namluveného protagonistu série GTA, který do určité míry změnil způsob, jakým série vyprávěla své příběhy. Tommy už tak není jen figurka plnící rozkazy, ale má vlastní charakter, názory i minulost.

Hlas mu propůjčil charismatický Ray Liotta, který kupříkladu ztvárnil hlavní roli ve Scorseseho legendárních Mafiánech z roku 1990. A i přestože s ním Rockstar podle všeho neměl zrovna nejjednodušší spolupráci, jeho hlas dodal postavě obrovskou porci šťávy, sebevědomí a stylu. A když už jsme Scorseseho legendární klasiku nakousli, je určitě třeba zmínit, že ducha kriminálního Miami 80. let pomáhají dotvářet také četné odkazy na hollywoodské tituly, které ovlivnily jak design postav, tak některé příběhové motivy. 

Bezesporu jednou z největších inspirací byla Zjizvená tvář z roku 1983 od Briana De Palmy, v níž se Al Pacino představil jako gangster Tony Montana. Právě ten má mnoho paralel i s Tommym. Nejenže oba dva mají evidentně rádi havajské košile, ale oba začínají jako relativně bezvýznamní kriminální pěšáci a postupně se vypracují mezi nejmocnější muže místního podsvětí. Na film ovšem odkazují i další aspekty hry. Například interiér Diazovy vily, kterou Tommy později získá pro sebe, se silně podobá Montanovu sídlu. A v jednom z apartmánů lze dokonce objevit motorovou pilu ve zkrvavené koupelně, což jasně odkazuje na jednu z nejznámějších scén filmu. A pak tu máme ještě samotné finále hry, které už na závěr Zjizvené tváře pomrkává naprosto nepokrytě. Oba hrdinové totiž musí uvnitř svého sídla čelit hordě ozbrojenců, kteří je přišli odpravit. A oba se zde zuřivě brání.

Paralely s filmy lze však najít i u dalších postav. Například Tommyho věčně nervózní právník Ken Rosenberg, jemuž propůjčil hlas William Fichtner, silně připomíná právníka Davea Kleinfelda z filmu Carlitova cesta z roku 1993, který patří mezi další výrazné filmové inspirace pro Vice City. Oba jsou neurotičtí právníci zapletení s mafií, mají problémy s kokainem a dokonce i jejich kanceláře vypadají velmi podobně.

Jednou z nejpodstatnějších postav celé hry je i gangster Lance Vance, který se stane takovým Tommyho parťákem a doprovází ho během řady misí. Tommy a Lance tak mnohdy tvoří fajn dvojku, která nejenom svým šatníkem může připomínat hlavní hrdiny Sonnyho Crocketta a Ricarda Tubbse z kultovního seriálu Miami Vice. A nejde o nic náhodného. Lancovi totiž propůjčil hlas přímo Philip Michael Thomas, seriálový představitel druhé zmíněné postavy. Mimochodem, Miami Vice samozřejmě ovlivnilo mnohem víc než jen jednu postavu, od pastelových barev a nočních neonových ulic až po rychlá auta a módu osmdesátých let.

Tommy má každopádně napříč celou hrou celou řadu výrazných setkání s dalšími pošahanými obyvateli města. Od Averyho Carringtona v hlasovém podání legendárního Burta Reynoldse, který je takovou karikaturou bezohledného kapitalisty a realitního magnáta, přes Steva Scotta, excentrického režiséra filmů pro dospělé, jehož ztvárnil Dennis Hopper, až po Umberta Robinu, výbušného vůdce kubánského gangu v podání sympaťáka Dannyho Treja. Osobně mám rád i interakce s tetičkou Poulet, vůdkyní Haiťanů, která Tommyho zdroguje svým podivným čajem, načež náš hrdina v omámeném stavu poslušně vyráží plnit její příkazy. Hra má zkrátka a dobře širokou paletu postav s vtipnými interakcemi parodujícími nejrůznější společenské a kulturní stereotypy tehdejší Ameriky a často je to vyložená radost sledovat. Je to i jeden z důkazů, že hra se sama téměř vůbec nebere vážně. Vice City je ve své podstatě jedna velká kriminální satira, což jí dodává obrovskou část jejího šarmu.

Je to vlastně vcelku ironické, protože aspekt, který tvoří jedno z největších kouzel těchhle starých GTA, je zároveň jedním z těch nejvíce frustrujících. Vice City totiž ještě spadá do oné éry, kdy na nějaké checkpointy můžete zapomenout. Takže stačí, abyste v misi udělali byť jen jednu jedinou zásadní chybičku, a rázem ji musíte celou dělat znovu. Což v některých případech může být frustrující jak prase a přinutit vás to rage quitnout hru. Onen neúspěch navíc může přijít opravdu téměř odkudkoliv. Hlavně poldové jsou v tomhle nebezpeční, protože stačí, aby se jeden z nich dostal k vašemu autu, otevřel dveře a rázem máte po ptákách.

Obzvlášť velkou míru frustrace představují mise na čas. A někdy fakt mega zabolí, když limit nestihnete doslova o pár vteřin. Když navíc během mise přijdete o život nebo vás zatknou, neznamená to hned konec hry. Tommy se prostě znovu objeví před nemocnicí nebo policejní stanicí a přijde o část peněz. Což by ještě nebylo tak hrozné, ale především přijde o všechny zbraně, které měl k dispozici. A to už může bolet podstatně víc. Pro mnohé hráče tak bude výhodnější hru prostě znovu načíst a zkusit misi od začátku.

Co se misí týče, některé jsou poměrně vtipné a pamětihodné. Například v jedné části musíte zastavit vojenský konvoj a dostat se do tanku, s nímž pak musíte odjet na danou lokaci, přičemž cestou můžete vesele ničit prakticky všechno, co vám přijde do cesty. Takovýhle čin by dost možná Tommyho vyšvihl na přední příčky seznamu nejhledanějších zločinců v Americe, jenže díky magickému kouzlu dokončení mise se ničeho takového nemusí obávat. Tahle mechanika hry, kdy stačí splnit misi nebo si jen nechat přelakovat auto a klidně i masivní policejní pátrání po vás v mžiku přestane a všichni si zase začnou hledět svého, mi vždycky přišla poměrně dost směšná. Třeba v jedné misi jsem měl až pět hvězdiček, jdou po mně fízlové, SWAT, vrtulníky a dokonce FBI, ale jakmile vstoupím do finálního kruhu mise, je najednou všechno odpuštěno. A aby to celé bylo ještě absurdnější, agenti FBI se pak místo mě rozhodnou začít jen tak střílet po utíkajících černoších.

Pak je zde ještě tahle mise, kdy jedete s britskou rockovou kapelou v limuzíně a zjistíte, že v autě je bomba a vy po určitou dobu nesmíte příliš zpomalit, jinak vyletíte do vzduchu. Přičemž je docela sranda poslouchat členy kapely, kteří se mezitím uvnitř snaží přijít na to, jak bombu zneškodnit. Fajn je také to, že některé mise se dají docela elegantně vochcat. Například v té, kde musíte na golfovém hřišti zabít jeden cíl, musíte projít detektorem kovu a nechat před hřištěm všechny zbraně. Ale když si trochu pomůžete autem a dostanete se na hřiště jinudy, můžete celou bezpečnostní kontrolu krásně obejít a veškeré zbraně si nechat. A když pak nemusíte cíl honit a umlátit golfovou holí, ale místo toho mu prostě ustřelíte hlavu, je to jednoznačně mnohem jednodušší. A některé mise se nad vámi pro změnu skoro až překvapivě smilují. Například v jednom motorkářským závodě jsem se držel na posledním místě, jenže pak se všichni ostatní závodníci přede mnou na stejné zatáčce vysekali jak úplní dementi, takže jsem se kolem nich jen v klidu prohnal a bez problémů projel cílovou páskou jako první.

V rámci hlavní dějové linie začne Tommy také poté, co se z něho stane kriminální boss, postupně skupovat jednotlivé podniky napříč městem a budovat si vlastní impérium. Každý z nich přitom nabízí vlastní sérii misí, které nějak souvisejí s jeho zaměřením a provozem. Po jejich splnění navíc začnou jednotlivé nemovitosti Tommymu pravidelně vydělávat peníze, takže má hráč opravdu pocit, že postupně přebírá kontrolu nad celým městem. Jo, a pokud si bude chtít Tommy doplnit zdraví, nemusí nutně do jedné ze svých skrýší nebo k nemocnici. Pokud přijede k některým spoře oděným slečnám a zatroubí na ně, vlezou si k němu do auta a poté mu začnou postupně ubývat prachy, ale přibývat životy. Nechám na vaší fantazii, co tam ona slečna s Tommym asi tak dělá.

A pak tu jsou samozřejmě i náročnější mise, na které mnozí z nás nemohou zapomenout a které nás dodnes mučí v těch nejtemnějších nočních můrách.

Například jedna z prvních náročnějších misí přichází ve chvíli, kdy Tommy zjistí, že Lance zajali muži od Diaze. Tommy proto musí pod docela vostrým časovým tlakem rychle dojet na místo, kde Lance mučí, prostřílet se přes hromadu dobře ozbrojených Diazových hajzlů a poté ještě dostat Lance do bezpečí. Čas zde přitom reprezentuje postupně ubývající ukazatel Lanceova zdraví, takže se opravdu není radno někde kochat krajinou. Obzvlášť ta poslední část je náročná, protože Lance je debil a úplná větvička, tudíž pokud si nedáte pozor, může to hodně špatně dopadnout a celou misi pak musíte dát znova.

Pak je zde ještě mise Gun Runner, kde musíte z jedoucích náklaďáků překupníků vyrážet bedny se zbraněmi a následně je sbírat, zatímco vás konstantně buzerujou další nepřátelé na skútrech. Já jsem si ji pracovně pojmenoval „Přejeď Tommyho“, protože u mě to skoro vždycky skončilo tím, že mě jeden z těch náklaďáků sejmul. Strašný věci ty auta. Lepší by bylo, kdyby měl člověk třeba stíhačku nebo vrt-vrtulník…

Ale každopádně jedna z absolutně nejtěžších misí, která mi zabrala snad nejvíc pokusů, je The Driver. Zde Tommy musí vyhrát závod proti řidiči Hilarymu Kingovi, kterého chce najmout pro svou velkou bankovní loupež. A Ježíši Kriste, tahle mise… Stačí jediná chyba, jediná špatně vybraná zatáčka, a jakmile vás protivník předjede, bývá už zatraceně těžké ho znovu dohnat. A aby toho nebylo málo, hra vám během závodu napaří dvě hvězdičky hledanosti, takže vás začne nahánět policie, zatímco Hilaryho nechává vesele na pokoji. Mise je navíc záměrně naskriptovaná tak, aby vám v některých částech fízlové vjely do cesty.

Pak je zde ale ještě jedna mise...

Na celém světě existují nejrůznější hrůzy, při kterých tuhne krev v žilách. Severokorejská vězení, koleje na Strahově nebo letecké mise v GTA na PC. Demolition Man tak byla mise, které jsem se dopředu strašně bál už v době, kdy jsem věděl, že budu na Vice City dělat tohle love letter video. Tommy zde musí pomocí helikoptéry na dálkové ovládání rozmístit čtyři bomby po rozestavěné budově a zároveň si dávat pozor na místní ochranku a dělníky, kteří se ji budou pokoušet zničit. Pokud uspějí, mise je zpackaná. A všechno to musíte stihnout do sedmi minut. TOHLE byl pro mě v dětství totální nárazník, který mi tehdy zabránil hru dohrát. Hlavním problémem bylo především ono naprosto příšerné ovládání na PC, kvůli kterému jsem si kdysi myslel, že splnění této mise je v podstatě nemožné. Pamatuju, že jsem se fakt strašně vztekal, když jsem to v minulosti zkoušel, a pohled na ono staveniště ve mně vyvolával těžké PTSD. Ale naštěstí… když má člověk trochu trpělivosti a naučí se s tou helikoptérou zacházet, nakonec to vlastně nebylo zas až tak hrozné. A dokonce jsem tu misi dal na třetí pokus.

Jenže pak jsem zjistil, že Demolition Man ve výsledku ani nebyla nejhorší mise s létajícím vehiklem, kterou na mě Vice City nachystalo. Tato čest náleží misi Bombs Away!, kde musíte s letadýlkem na dálkové ovládání zlikvidovat skupinu Kubánců a jejich lodě. Nejenže ovládání je zde podle mě ještě větší očistec než u helikoptéry, ale navíc zde musíte bombami zasahovat lodě, které se po zahájení útoku rozjedou pryč, což bylo neuvěřitelně otravné. A pak je zde ještě mise Dildo Dodo, kde musíte pomocí hydroplánu rozhazovat reklamní letáky nad městem, což už nebylo zas až tak hrozný. Jen musí člověk vědět, kudy letět.

Jistě, na jednu stranu tyhle mise opravdu mohou být hodně frustrující, ale zároveň vám tím hra poskytne pořádnou dávku adrenalinu. Člověk je mnohem víc soustředěný, a hlavně pokud se mu pak opravdu podaří misi splnit, tak onen pocit strašné úlevy a euforie je nesmírně uspokojivý. A člověk je pak na sebe i dost pyšný. A vlastně to paradoxně tvoří jedny z nejsilnějších vzpomínek na celou hru, i přestože byly chvíle, kdy jsem se fakt hodně vztekal.

V rámci toho dokážou být některé chvíle fakt napínavé. Navíc chybami se člověk učí a každé další opakování vás nutí lépe si zapamatovat trasu, nepřátele i místa, kde jste to minule zpackali. Člověk se tak s každým pokusem učí hrát o něco lépe.

S Vice City ovšem souvisí ještě jeden naprosto zásadní aspekt, který tvoří velkou část duše celé hry a bez kterého si ji dnes už dokážu jen těžko představit. A tím aspektem je samozřejmě fantastický soundtrack. Kdo hru hrál, tak ví, že Vice City má naprosto fenomenální hudební výběr. Skládá se z obrovské porce slavných skladeb, které dokonale vystihují hudební atmosféru osmdesátých let.

Nechybí zde interpreti jako Michael Jackson, Blondie, Toto nebo Kate Bush, ale taktéž Ozzy Osbourne, Iron Maiden nebo Judas Priest.

Kdybych měl vyzdvihnout své obzvlášť oblíbené kousky, rád bych jmenoval třeba Get Down Saturday Night od Olivera Cheathama, Video Killed the Radio Star od The Buggles, Self Control od Laury Branigan, 99 Luftballons od Neny a samozřejmě také žoviální La Vida Es Una Lenteja, kterou jsem obzvlášť miloval jako malej.

Každou rádiovou stanici navíc vedl vlastní moderátor s charakteristickým projevem a osobností, takže člověk neměl pocit, že jen přepíná mezi různými playlisty. A písničky mnohdy dokázaly zpříjemnit i jinak frustrující mise a dodat jim úplně jinou atmosféru. Je něco strašně uspokojivého na tom, když posloucháte Cheathamův hit o pohodové sobotní noci a do toho z vrtulníku ostřelujete gangstery v jejich sídle. Nebo když při západu slunce létáte nad městem za uklidňujících tónů Summer Madness od Kool & The Gang. Případně když jste čerstvě vyloupili banku, ujíždíte před fízly a do toho se vám z rádia rozeřve refrén Kids in America od Kim Wilde. Vím, že každé GTAčko má své vlastní rádiové stanice, ale Vice City mi přijde obzvlášť výjimečné právě tím úžasným osmdesátkovým vibem. Ten má navíc zvláštní schopnost vyvolávat nostalgii i u lidí, kteří osmdesátá léta vůbec nezažili.

Zkrátka a dobře, soundtrack je jednou z hlavních součástí identity celé hry a bez něj by Vice City podle mě ani zdaleka nemělo takový status, jaký má dnes. Silně s tím souvisí i celkový vibe hry. Vice City je sice skrz naskrz velice násilná hra, kde konstantně někdo umírá, ale díky již zmíněnému humoru, odlehčenému stylu vyprávění a hlavně soundtracku má celá hra i tak zvláštně pohodový až optimistický nádech.

Kromě toho Vice City samozřejmě nabízí i spoustu vedlejších aktivit a speciálních misí spojených s různými službami a podniky ve městě. Můžete si hrát na ochránce zákona a plnit mise pro fízly. Případně můžete chvátat k SOS, ať jste již zítra tím, čím jste dnes, a zkusit si zachraňovat lidi v sanitce, čímž si Tommy nažene k dobru nějaké plusové body. A nebo můžete rozjet byznys se zmrzlinou! Akorát to teda úplně není zmrzlina. Je to něco trochu ostřejšího, co dětem rozhodně nepatří do ruky. Tommy totiž prostřednictvím dodávky ve skutečnosti prodává drogy, a čím víc zákazníků obslouží, tím větší pozornost policie přitahuje.

Osobně mi ale přišly vtipné mise pro společnost Kaufman Cabs, v rámci kterých soupeříte s konkurenční taxikářskou společností o zákazníky. Někdy i dost drsně. V závěrečné misi za taxíky dokonce musí hráč čelit přepadení, které působí skoro jak nějaký boss fight z Dark Souls. A já to naprosto schvaluju. Ale jsou zde i další aktivity. Můžete poldům pomáhat chytat zločince přímo na ulici, přivydělávat si Rampage výzvami, během kterých musíte v časovém limitu zlikvidovat určité množství nepřátel, nebo také zkoušet nejrůznější kaskadérské skoky rozmístěné po městě a vychutnat si dramatický zpomalený záběr vašeho letu. Který je občas trochu na prd, protože při něm člověk skoro nevidí, kam vlastně dopadne. Ale i tak je to mnohdy fakt sranda. Jen si vždy buďte jistí, že na ně najedete s dostatečnou rychlostí. 

Samozřejmě i Vice City má svůj díl poměrně dost votravných mechanik, které hráče štvou dodnes. Jednou z nejvýraznějších je náhlé mizení aut. Je to důsledek poměrně agresivního systému, kterým hra kvůli tehdejším technickým a paměťovým omezením průběžně načítá a odstraňuje auta a další objekty mimo hráčův bezprostřední dohled. Za normálních okolností se na to dá zvyknout. Debilní ale je, když vám to začne způsobovat problémy během misí. A pak je tady samozřejmě ten fakt, že Tommy neumí plavat. Jakože vůbec. Takže pokud s ním během nějaké mise zahučíte do vody, je konec. Co na tom, že Tommy umí při sprintu šíleně máchat rukama, ve vodě na něco takového ani nepomyslí. Ale hlavně, že v bazénu umí pod vodou zadržet dech na neomezenou dobu, co?Lenoch jeden. A neplatí to jen pro něho. Evidentně ve Vice City neumí plavat prakticky nikdo.

Což je docela dost na prd, když žijete ve městě, které má ještě k tomu představovat Miami, tedy místo obklopené vodou skoro na každém kroku. Samozřejmě s tím pak souvisí i určitá nervozita, kterou jsem pociťoval při některých misích. Například v poslední misi za plukovníka Corteze musíte přežít naprosto šílený přepadení na jeho jachtě. Francouzští agenti na vás útočí z člunů i vrtulníků a vy musíte Cortezovi pomoct bezpečně uniknout. Cortez vám pak jako odměnu dá svůj rychlý člun, ve kterém také celá mise skončí. Ale místo toho, abych se radoval ze splněné mise a vydělaných prachů, tak jsem byl akorát extrémně vynervovanej, protože to znamenalo, že z toho člunu budu muset vyskočit na pevnou půdu. A pokud se mi to nepodaří, Tommy zahučí do vody a celý slavný návrat z Cortezovy sebevražedné mise zakončí naprosto debilní smrtí. Tudíž jsem musel najít ideálně co nejbezpečnější místo.

A samozřejmě nemůžeme mluvit o starých GTAčkách, aniž bychom zmínili cheaty, které byly skoro povinnou součástí celé zkušenosti. Asi nejikoničtější byl PANZER, který vám před nosem vyčaroval tank, ale nechyběly ani kódy na zdraví, zbraně, odstranění hledanosti nebo třeba létající auta a možnost jezdit po vodě.

Vice City je úžasná vzpomínka. Je to sice hra, která dnes v mnoha aspektech výrazně zestárla, ale dodnes z ní nevyprchalo to charakteristické, lehce potrhlé kouzlo, které snad umí vytvořit jen plantážníci z Rockstaru. Pro mě osobně to byla i jedna z prvních her, která mi ukázala krásu a obrovskou volnost sandboxových světů, poprvé v životě mi pořádně představila charakteristický styl osmdesátých let a taky mě naučila pár mých prvních anglických sprostých slov.

A i přestože jsem si s ní zažil pěknou míru frustrace, když se za ní dnes ohlédnu, vybavují se mi především ty nejlepší a nejzábavnější chvíle, v rámci čehož na ni vzpomínám s úsměvem na rtech. A i když mým preferovaným žánrem vždycky byla hrdinská fantasy RPG, Vice City má pro mě i tak svoje nezastupitelné místo v srdci. A hej, svým způsobem se už brzy budeme moct do téhle nostalgie ponořit znovu, protože do Vice City se vrátíme i v již zmíněné šestce. A můžeme si být na sto procent jistí, že nové Vice City bude na svého slavného předchůdce nejednou pomrkávat. A já se na to zatraceně těším. Děkuji za pozornost.

We´re going home, boys. We´re going home.