Nejhranější roguelike hra na Steamu - Slay the Spire 2

Začalo to v roce 2019, kdy malé nezávislé herní studio Mega Crit vydalo svou prvotinu Slay the Spire. Nikdo nečekal, že se z ní záhy stane velmi pozitivně hodnocený kasovní trhák, za jehož výdělky by se nemuseli stydět ani velcí korporátní giganti. Tento ohlas byl způsoben tím, že vývojáři přirozeně propojili roguelike strukturu s tahovou karetní strategií, čímž položili základy dnes už velmi populárního subžánru. A tak se naskytla otázka, jestli se objeví druhý díl. Zajímavostí je, že samotné rozhodnutí vytvořit pokračování nebylo od vydání prvního dílu jisté. Vývojáři sami uvedli, že se mezi zcela novým projektem a pokračováním již uvedeného titulu rozhodovali doslova hodem mince.

Slay the Spire 2 navazuje na osvědčený koncept. Skládáte si vlastní balíček, se kterým bojujete proti nepřátelům. Na své kolo máte omezený počet „energie”, kterou vyčerpáváte jednotlivými akcemi. Kombinací karet můžete útočit, bránit se, oslabovat nepřítele nebo posilovat své schopnosti. Taktiku doplňuje možnost využití lektvarů a jiných předmětů, které mají podobné efekty jako některé karty. 

Oproti předchozímu dílu přináší pokračování několik úprav a novinek, které rozšiřují už tak rozmanitou hratelnost. Mezi ty nejvýraznější změny patří nové postavy. Těch je celkem 5, z nichž nové jsou jen dvě. Postupně si je odemykáte tím, jak hrou procházíte. Každá z nich má vlastní arzenál karet, který odpovídá jejímu hernímu stylu. 

Základní a původní postavou je Ironclad, který se vyznačuje jednoduchým a přímočarým přístupem, rozdáváním velkého poškození a schopností se po každém souboji částečně léčit. Jeho herní styl funguje i bez nutnosti velkého taktizování. Díky tomu působí jako ideální volba pro začátečníky a nejspíše právě kvůli tomu jsem s ním měla nejlepší průchody a ráda jsem se k němu vracela. Silent naopak přináší o něco techničtější styl hraní. Zaměřuje se především na jedovaté útoky, kterými nepřátele pomalu tráví, což vyžaduje větší plánování, delší čas a práci s balíčkem. Oproti Ironcladovi je tato postava méně přímočará a dokáže být velmi efektivní jen v případě, že dostáváte správné karty. Protože když nemáte dostatek obranných karet, nepřítel vás často zabije dříve, než na něm jed z vašich dýk vykoná svou práci.

Novinkou je například Regent, který pracuje s vlastní unikátní surovinou v podobě „hvězd“. Ty je potřeba správně kombinovat s energií, což přidává další vrstvu strategie. Regent tak působí jako komplexnější postava, která odměňuje promyšlené hraní a správné načasování schopností. Měla jsem pocit, že na rozdíl od ostatních postav je u Regenta nejdůležitější si pamatovat karty v balíčku. Přehled o kartách, které se vám mohou dostat do ruky, vám umožní taktizování více kol dopředu. Tahle strategie by byla hodně silná, ale vzhledem k celkovému důrazu na RNG mi přišla hůř hratelná. 

Zajímavým přírůstkem je také Necrobinder, která do soubojů přináší svého společníka Ostyho. Ten funguje jako „živý štít“, kterého můžete obětovat. Mohlo by se zdát, že díky tomu nabízí netradiční přístup k soubojům. Ovšem v realitě mi to tak nepřišlo. Kromě mazlíčka v podobě kostěné ruky jen s jedním životem v základu, mi nepřišla ničím zajímavá. Za ni jsem hrála nejméně, protože se mi jevila ve všech ohledech nejslabší. 

Poslední postavou je Defect. Jeho herní styl stojí a padá na práci s orby, které generují různé efekty, jako je poškození, obrana nebo energie. Oproti ostatním postavám vyžaduje trochu více času na pochopení, ale nabízí široké možnosti, jak si přizpůsobit vlastní strategii. Čím více jsem s ním hrála, tím oblíbenějším se pro mě stával a myslím, že má velký potenciál. Až mu dám ještě několik herních hodin, tak by mohl v mém osobním žebříčku sesadit i samotného Ironclada. 

Celkově působí výběr postav jako jedna z nejsilnějších stránek hry. Každá z nich nabízí jiný přístup k soubojům a nutí hráče přemýšlet pokaždé trochu jinak, což výrazně přispívá k znovuhratelnosti. Zároveň mám ale pocit, že ne všechny postavy jsou vybalancované – což může být jen můj subjektivní dojem. I tak doufám, že na Necrobinder se vývojáři ještě zaměří a dostane se jí větší péče, neboť mi přijde jako postava se zanedbaným potenciálem.

Další změnou, kterou hráč vidí na první pohled, je vizuál hry, na němž se podepsal i přechod na nový engine. Uvidíte sami, že při pohledu na novou grafiku pookřejete jako první jarní květinka. Hra působí moderněji a živěji díky detailnějším, plynulejším animacím a celkově pozměněnému vizuálu. Postavy, nepřátelé i prostředí jsou propracovanější a díky animacím mají souboje větší dynamiku. Každá postava má stylizované karty ve svém vlastním zpracování, což je dalším prvkem, který vás do hry vtahuje. Osobně na mě přepracovaný grafický styl působil velmi příjemně a jsem ráda, že si hra stále zachovává svou stylizaci v podobě kreslené fantasy grafiky.

Co je ale překvapivým elementem, je nově přidaný kooperativní mód až pro 4 hráče. Ten představuje výrazný posun oproti prvnímu dílu, který byl čistě singleplayerový. Přítomnost kooperace na mě působí jako krok správným směrem. Každý hráč má svůj vlastní balíček karet, zlato i energii a nepřátelé fungují vůči celé skupině podobně jako při sólo hraní. Rozdíly se ale začnou projevovat v detailech. Nepřátelé mají s větším počtem hráčů více životů, zatímco odměny, nabídky u obchodníků nebo volby na začátku aktu jsou pro každého hráče individuální. Zajímavě na mě zapůsobilo i rozdělování odměn z truhel, kde si hráči nemohou vybrat stejnou odměnu. Pokud se o ni přetahují, rozhoduje jednoduchý systém „kámen, nůžky, papír“, což mě pobavilo. Souboje pak kladou větší důraz na spolupráci – všichni hrají současně, mohou si navzájem pomáhat lektvary a sdílet efekty jako například zranitelnost nepřátel. Hra tak nutí hráče více komunikovat a plánovat společnou strategii. Nechybí ani speciální karty určené přímo pro multiplayer, které dokážou posílit celý tým a přinášejí do hry další vrstvu spolupráce. Zní to jako zajímavé rozšíření, které má možnost přinést do hry více zábavy i situací, které v singleplayeru jednoduše nezažijete.

Poté, co si vyberete postavu, se vám objeví nabídka od „prastarých“, ve které si můžete vybrat jednu ze tří náhodných relikvií. To jsou předměty, které vám po zbytek průchodu pomáhají. Každá relikvie je specifická jinou schopností. Pomáhá při obraně, nebo posiluje útok. Jakmile se dostanete na mapu, ukáže se vám hrací pole prvního aktu, kde si můžete pomalu začít klestit cestu, kterou se chcete vydat na vrchol věže za bossem. 

Teď začíná to nejdůležitější – samotné souboje, které tvoří jádro celé hry. Právě v nich se naplno ukazuje, jak dobře fungují jednotlivé mechaniky i zvolená strategie.

První souboje s nepřáteli jsou dost jednoduché. Až jsem měla pocit, že u nich nelze udělat chybu. Jakmile zabijete nepřítele a souboj se ukončí, dostanete vždy odměny. Například u karetních odměn máte na výběr z několika možností, a tudíž si můžete sami skládat co možná nejlepší kombinace. Na jednu stranu je to dobrá odměna, ale zároveň si volíte z náhodně generované nabídky. Často se tedy stane, že jsou všechny karty buď stejně silné, anebo stejně slabé. V obou případech máte ten samý problém – že si jednoduše nemůžete vybrat a stojíte takříkajíc před Sophiinou volbou. Nepředvídatelné je i generování nepřátel. Stává se, že si vyberete kartu s plošným poškozením a po zbytek průchodu už potkáte jen osamocené protivníky. 

Čím výš ve věži jste, tím silnější se protivníci stávají. Obtížnost se stupňuje adekvátně k získaným předmětům a kartám, které při cestě posbíráte z poražených nepřátel. Co opravdu musím vyzdvihnout, je veliká pestrost nepřátel, jejich útoků a taktik. Každý souboj působí trochu jinak a hra vás nutí neustále přemýšlet nad tím, jak reagovat na aktuální situaci.

Někteří nepřátelé se zaměřují na přímé poškození, jiní vás postupně oslabují pomocí negativních efektů, nebo vás nutí reagovat na jejich specifické mechaniky. Díky tomu se nestává, že by souboje působily jednotvárně, a i obyčejní nepřátelé dokážou hráče nepříjemně překvapit. Osobně mi ale přišlo, že právě běžní nepřátelé jsou v některých situacích až nečekaně silní – občas dokonce víc než samotné elity, což není pravidlem, ale i tak to na mě působilo lehce neférově. Největší problém jsem měla především ve chvílích, kdy jsem čelila větším skupinám nepřátel najednou. V takových situacích je velmi obtížné efektivně plánovat další tahy, protože se na vás valí kombinace útoků a efektů z více stran.

I když jsem měla v balíčku plošné útoky, běžně to nestačilo na to, abych souboj zvládla bez větších ztrát. Právě tyto momenty mi přišly nejvíce nevyvážené, protože i při dobrém rozhodování není vždy možné odejít ze souboje s dostatečným množstvím životů pro další výzvy. Na druhou stranu ale právě tato nevyzpytatelnost dodává hře napětí a nutí hráče více přemýšlet nad každým rozhodnutím. Co se týká elit, jsou výrazně silnější, ale oproti obyčejným nepřátelům mi přišly více konzistentní. Elitám se mnohdy dokážete vyhnout a projít mapu k bossovi bez větší výzvy. Touto cestou ale nebudete dostatečně vybavení, a tak vás možná překvapí, když si vás boss doslova namaže na chleba. Chleba s máslem. Chleba s máslem se salámem... 

Pokud se jim vyhýbat nebudete, vaše cesta získá na obtížnosti, protože tyhle elitní potvory dokážou hodně zabolet a často na ně umřete už v prvním aktu. Ovšem odměny za ně odpovídají jejich riziku a můžete získat opravdu dobrou výbavu, která vám souboj s bossem na konci zjednoduší. Zvolíte-li možnost bezpečnějšího průchodu, potkáte po cestě mimo nepřátele i další zastávky. Například odpočívadla, kde si můžete doplnit třetinu vašich maximálních životů, nebo vylepšit vámi zvolené karty z vašeho balíčku. Na mapě jsou také poklady, ze kterých vám může padnout cenná odměna. Na obchodníka jsem během průchodů narážela zřídka, proto se vyplatí u něj vždy zastavit a za našetřené zlaťáky si něco zakoupit. Další možnou zastávkou jsou neznámá místa označená otazníky. Pod takovým uzlem můžete najít kteroukoliv ze zastávek. Nejčastěji tam narazíte na eventy, které vám nabídnou volby s určitým rizikem výměnou za odměnu. Na konci každého aktu na hráče čeká boss, který představuje největší výzvu první části věže. Tito nepřátelé mají výrazně více životů, silnější útoky a často i unikátní mechaniky. Tento souboj je skutečnou zkouškou toho, jak dobře máte svůj balíček postavený. V několika případech se mi stalo, že jsem se k bossovi dostala poměrně bez problémů. Samotný souboj pak ale rychle ukázal, jak špatný můj výběr karet byl. Téměř u každého souboje s bossem jsem si připadala jako David stojící před Goliášem. 

I když se na první pohled může zdát, že změn není až tolik, dodávají hře obsah na dlouhé hodiny. Důležitou roli při hraní plní i její soundtrack, který podtrhuje atmosféru a doslova vás pohltí. Styl klade důraz na ambientní texturu. Sedí perfektně k přemýšlení a podporuje soustředění. Neřekla bych, že je něčím výrazný, i když některé motivy jsou více dynamické. Zanotujete si maximálně linku hlavního tématu, ostatní motivy nejsou až tolik chytlavé. Ale to je přesně to, co bych od soundtracku u takové hry očekávala. Působí spíše podprahově a člověk ji během samotného hraní nepřikládá větší pozornost. Přesto bohatě plní svůj účel. Jestli je ale na hře něco, co vás zaručeně chytne za nohavici a jen tak nepustí, je to odměnový systém po soubojích. Je to zkrátka rychlý dopamin, na který si člověk velice rychle zvykne. A i když během hraní často umíráte a máte chuť hru vypnout, z jistého důvodu se to nejspíš jen tak nestane. A tak se u hry klidně zaseknete i na pár hodin, což se mi stávalo opakovaně.

Shrnuto podtrženo, Slay the Spire 2 zatím působí jako povedené pokračování, které si bere to nejlepší z prvního dílu a snaží se to ještě působivěji rozvést. Zatím hra není úplně vyladěná, našly by se nedostatky jako je příliš mnoho náhodnosti nebo prostor pro vybalancování postav. Nicméně už teď hra dokáže nabídnout velmi zábavnou, a hlavně návykovou hratelnost. Navzdory repetitivnosti je pozitivem variabilita jednotlivých průchodů, která nutí hráče zkoušet nové cesty. 

Uvidíme, s čím vývojáři během předběžného přístupu ještě přijdou, ale zatím lze hru hodnotit z velké části pozitivně a není divu, že se po necelém měsíci od vydání stále drží v horních příčkách nejhranějších her na Steamu. Zkrátka svoji komunitu vývojáři, zdá se, nezklamali a vypadá to, že i tento počin půjde ve šlépějích svého předchůdce.