Co dělá z prvního dílu Call of Juarez nezapomenutelnou westernovku?

Říkává se, že ten, kdo se vydá na cestu pomsty, by měl vykopat dva hroby. Stejně tak se i říká, že kdo utíká před vlkem, ztratí cestu domů. Obě tato moudra se točí kolem dvou mužů, jejichž cesty se spojí ve velkolepém westernovém příběhu, ve kterém nechybí svištění kulek, dámy v nesnázích a drsní pistolníci, kteří se řídí vlastními pravidly a neznají slitování. V tomto světě, kde je vlastní pojetí spravedlnosti často jen otázkou rychlé ruky, se každý střet může stát osudovým a každý krok rozhoduje o životě či smrti.

Něco podobného nabídne Call of Juarez, unikátní westernovka od polského studia Techland, které se později proslavilo svými zombie hrami Dead Island a Dying Light. A jelikož bude hra, jejíž inspirací byly filmové klasiky jako Stopaři, Nevada Smith nebo i Nesmiřitelní, letos slavit 20 let, pojďme si na její odkaz trochu blíže posvítit a říct si, co na ní vlastně bylo tak působivé. Protože toho bylo vcelku dost.

Ale ještě než začneme, tak menší upozornění: bude se jednat o retrospektivní „love letter“ článek, ve kterém budou spoilery. Teď už se ale s boží pomocí podívejme na to, jaké bylo Call of Juarez.

Příběh nás zavede do Texasu roku 1884. Jednou z hlavních postav se stává Billy Svíčka, sedmnáctiletý mladík mexického původu, který žije se svou matkou a nevlastním otcem Thomasem na farmě poblíž městečka Hope. Billy zde však není oblíbený, což ale může být i tím, že v městečku žijí samí nepříjemní mizerové. Druhou hlavní postavou je Ray McCall, bývalý pistolník a voják Konfederace, který se rozhodl zříct se cesty násilí, v rámci čehož se v městečku stal místním reverendem. Když se Billy po pořádném průseru v Hope vrací domů, zjistí, že jeho matka i nevlastní otec Thomas byli zavražděni neznámými útočníky a jejich farma je v plamenech. Krátce poté na místo dorazí i Ray, který byl Thomasovým starším bratrem. Ray se rázem začne domnívat, že za masakrem stojí Billy.

Nicméně místo toho, aby se mladík pokusil reverenda přesvědčit, že on za nic nemůže, tak se hned vydá na útěk. Rey se proto po návratu rozhodne znovu vytáhnout bouchačky, svůj pancíř a cool kabát s kloboukem, aby se mohl ve jménu božím vydat na cestu spravedlivé odplaty a Billyho poslat ke všem čertům. Doslova. Billy se mezitím snaží prchnout co nejdále od městečka a hledá útočiště u své milé jménem Molly, která žije daleko na odlehlé farmě. A tak začíná velký příběh dvou zcela odlišných mužů a hlavních protagonistů, jejichž osud je spleten s pradávným aztéckým zlatem poblíž města Juarez.

Samotná hratelnost je v jednom zásadním ohledu unikátní a výrazně se odlišuje od tradičních westernových stříleček. Hráč napříč jednotlivými kapitolami střídavě ovládá Billyho a Raye, jejichž cesty se v některých klíčových částech příběhu protínají. V takových momentech se nacházíte ve stejné lokaci, ale situaci sledujete z trochu odlišné perspektivy. Což nejenže obohacuje zážitek, ale postupně vás i lépe uvede do kontextu příběhu.

Například na konci jedné kapitoly za Billyho, kde čekáte na přijíždějící vlak, se musíte nějaký čas bránit proti banditům, kteří začnou vybíhat z dolů. Následně se z temných hlubin jako sám anděl smrti vynoří i Ray, ale to už Billyho zachrání přijíždějící vlak, skrze který reverendovi opět unikne. V následující kapitole, která se vrátí zpět v čase, hrajete za Raye a na konci mise zas jeho očima vidíte, jak mladý Billy vzal do zaječích. A taky vám dojde, že všichni ti bandité z toho dolu možná nevybíhali proto, aby Billyho zastavili, ale protože se zděšením prchali před hněvem reverenda.

Billy je hbitější a rychlejší než Ray, zároveň je však podstatně zranitelnější. Jeho mise se proto z velké části opírají spíše o stealth a platforming než přímých přestřelek. Právě pasáže s plížením se však obecně dočkaly poměrně výrazné kritiky a řada hráčů je označila za jeden z největších minusů hry. A upřímně řečeno, ani mně příliš nepřirostly k srdci.

Přestože se díky nim hraní za Billyho citelně liší od pasáží s Rayem a hra tím získává na rozmanitosti, stealth mi ve hrách obecně moc nešel a většinou mě štval. V Call of Juarez s ním navíc souvisí jedna děsná věc, kterou totálně nesnáším. Vždycky když vás během plížení někdo odhalí, tak se najednou přehraje jeden zvukový efekt, ze kterého já vždycky málem dostanu infarkt. O to víc jsou pak ty pasáže s plížením frustrující, protože se člověk bojí, že ho to může každou vteřinu vylekat. Mnozí si i stěžovali na platforming, ale mně přišel docela v pohodě. Teda alespoň ve většině případů.

I tak zde ale má Billy dvě zajímavé mise, které patří k tomu nejlepšímu, co hra nabídne, ale k tomu se ještě dostaneme. Tou pravou třešničkou na dortu je ale hraní za starého reverenda Raye, které nabídne zážitek vcelku standardní střílečky. Ray může likvidovat zloduchy jak pistolí, tak i puškou, brokovnicí nebo i dynamitem. Nechybí ani duely, které mohou být pro nové hráče zprvu vcelku obtížné na pochopení, ale jakmile se do nich člověk dostane, tak je to vlastně docela fajn.

A samozřejmě jsou zde i stepní běžci, protože… nu, však víte, jsme ve westernu. Hra také obsahuje takzvaný mód soustředění, ve kterém Ray bleskově tasí kolty, čas se na chvíli zpomalí a hráč může v rychlém sledu zlikvidovat hned několik nepřátel najednou. Je to hodně cool přídavek, který jen podtrhává fakt, jak zkušený pistolník Rey vlastně je. Upřímně řečeno jsem ho ale nepoužíval zas tak často, protože mi zkrátka víc vyhovuje tradiční žár přestřelek v reálném čase. Navíc vás během soubojů doprovází naprosto vynikající a energická hudba, která vás doslova žene kupředu a dodává každému střetu správnou vervu. Díky tomu mají pak přestřelky parádní náboj a jsou neskutečně zábavné.

Je zde ale ještě jeden aspekt, který na soubojích v této hře naprosto miluju. A dodnes mi přijde neuvěřitelně senzační. Ray totiž může kromě bouchaček vytáhnout ještě jednu věcičku. A tou je bible. Pokud ji drží v jedné ruce, může z ní citovat náhodné útržky. V boji to má podle všeho sloužit ke zmatení nepřátel, kteří pak mají sklopit zbraně a chvíli na Raye zírat, ale… alespoň u mě to nikdy nefungovalo. Prachsprostí bezvěrci!

Používání svaté knihy vás navíc staví do určité nevýhody, protože s biblí v ruce může Ray používat pouze jednu pistoli, nikoliv obě dvě. Já však její pravý účel vidím v něčem jiném. Hráč se díky ní cítí v kůži Raye neskutečně hustě. A nebudu lhát, funguje to na jedničku. Možnost střílet padouchy nemilosrdně do kebulí a během toho číst z bible různé pasáže je doslova jedna z nejvíc cool věcí, jakou jsem kdy ve videohrách viděl. Třešničkou na dortu je i vynikající herecký výkon od Marka Alaima, který Rayovi propůjčil hlas. Ty jeho monology na začátku každé kapitoly bych mohl poslouchat pořád.

Za Raye je navíc radost hrát už jen kvůli tomu, jak je jeho charakter napsaný. Je to vcelku typický drsný antihrdina, jehož žene vpřed skoro až fanatická víra a neochvějné přesvědčení o vlastní pravdě. A přestože je Ray během své cesty ochotný zachraňovat nevinné z nesnází, například v kapitole, kde bráníte přepadený vlak před bandity, nad jeho pojetím morálky i pohledem na lidskou zkaženost visí trochu otazník. Velice rychle vám dá najevo, že i to možná nemá tak úplně v hlavě v pořádku.

Vemte si například závěr třetí kapitoly, v němž Ray podpálí salón, kam se zločinci z městečka zašili. Z první kapitoly hrané za Billyho však víme, že se v salónu nacházejí také prostitutky, které nikomu neublížily. A na začátku druhé kapitoly je navíc zřejmé, jak silně Ray odsuzuje obyvatele města za to, že se poddávají svým sexuálním touhám. Nabízí se tedy znepokojivá otázka: byly v tom hořícím salónu i ty prostitutky? A pokud ano, uvědomoval si Ray, že je svým činem odsuzuje k smrti a považoval to za spravedlivý akt božího trestu? Nebo si tuto skutečnost vůbec neuvědomoval? A nebo je možné, že v tom salonu vůbec nebyly?

Možná se nad tím zamýšlím až příliš do hloubky nad rámec toho, co se hra snaží explicitně sdělit, ale právě tyto nejednoznačnosti činí z Rayovy postavy mimořádně zajímavý a znepokojivý portrét antihrdiny. Ale takového, jehož bezmezná a lehce poblázněná víra v Boha mu propůjčuje mimořádné charisma.

Je také zajímavé, že Ray většinu herní doby tak trochu bloumá ve tmě. Je více než odhodlaný svou boží misi dotáhnout do konce, ale hráč moc dobře ví, že nemá pravdu. Že za vraždu jeho bratra nemůže Billy, ale někdo jiný.

V osmé kapitole je dokonce ošálen přímo pravými viníky, tedy Tomem Mansonem a jeho poskoky, kteří se před ním vydávají za texaské rangery. Mimochodem, pokud vám jejich kabáty připomínají padouchy z Bledého jezdce s Clintem Eastwoodem, tak vězte, že to byl i účel, taktéž se totiž jednalo jeden z filmů, kterým se hra inspirovala. Tom Manson s poskoky ho pak přesvědčí, aby s nimi zaútočil na farmu, na níž se má Billy nacházet spolu s dalšími „ničemy“. Hráč už ale ví, že se ve skutečnosti jedná o zcela normální farmu. Ale i tak je v kůži Raye přinucen postřílet její nevinné obránce.

Když se pak Ray dozví pravdu, je už příliš pozdě. Manson unese Molly a její otec koupí kulku. Ray je rázem doopravdy zaražen, poprvé se zastaví a začne se vážně zamýšlet nad tím, zda byla jeho cesta opravdu správná a zda ho vedla vůle páně. To vše ještě více podtrhuje dramatičnost vynikající desáté kapitoly, která se téměř celá skládá ze zběsilé honičky, kdy Ray pronásleduje Mansona s unesenou Molly. Skvělá hudba během honičky navíc ono napětí ještě umocňuje a celou situaci činí ještě dramatičtější.

Určitým vývojem si projde i samotný Billy. Jeho příběh se točí především kolem hledání odvahy, kolem nutnosti konečně přestat utíkat a postavit se vlastnímu strachu. Právě neustálý útěk a snaha vyhnout se konfrontaci ho ostatně do celé téhle šlamastyky dostaly. A přesně to mu pomůže uvědomit si postava v kapitole devět, která je dle mého názoru nejenom nejlepší mise za Bilyho, ale i jedna z nejlepších misí z celé hry.

Zde Billyho po událostech předešlé kapitoly zachrání starý indián jménem Klidná voda, bývalý náčelník Apačů, který se kvůli jistým událostem z minulosti rozhodl opustit svůj kmen a strávit zbytek života o samotě. Klidná voda dá Billymu za úkol nejdříve ulovit několik zajíců a následně ho pošle získat pero posvátného orla žijícího na nedaleké skále. Jedna z věcí, která je na této kapitole obzvlášť unikátní, je především samotná mapa. Když se totiž vydáte hledat zajíce, rychle zjistíte, že je až překvapivě velká a otevřená. Alespoň tedy oproti předešlým kapitolám, které vás většinou lineárně vedly jednou stanovenou cestou. Zde však máte vcelku dosti velkou svobodu pohybu a hra vám dovolí jet poměrně daleko od tábora Klidné vody. Je také fajn, že když se do něho pak chcete zas vrátit, tak stačí sledovat bílý dým vycházející z indiánova ohniště.

Tahle kapitola se mi strašně líbí. I přestože neobsahuje v podstatě žádné souboje, jízda koněm napříč celou mapou zde díky oné volnosti a překrásné krajině působila… zvláštně příjemně. Obzvlášť ve spojení se skvělou hudbou. Je to taková působivá a pamatovatelná přestávka od událostí hlavního příběhu, na kterou se při každém rozehrání vždy velice těším.

Povedená je i následující kapitola s Billym, která se odehrává v podobně otevřené a vizuálně velmi působivé lokaci. Hned ze začátku navíc nemáte žádný ukazatel, kam se vydat. Hra vás nechává, abyste si cestu dál objevili sami. Celé to tak místy působí spíš jako lehká adventura, což ještě víc umocní následující kapitola v jeskyních, kde se z Billyho stává tak trochu westernový Indiana Jones.

Mimochodem pokud vás plížení také štvalo, tak vězte, že to s ním bývávalo mnohem horší. Co jsem tak zjistil, tak to vypadá, že v jedné z dřívějších verzí hry ho bylo podstatně více. Například v první kapitole, jak musíte prchnout z Hope přes tuhle díru v plotě do lesů, když po vás jde Clyde Forrester a jeho banda? No, tak existovala verze, ve které jste se místo toho měli proplížit přes polovinu města a dostat se na svou farmu jinou cestou. Stejně tak ve čtvrté kapitole mnozí z nás našli u mrtvého indiána luk s šípy, s nimiž jste poté mohli místo nějakého plížení uspokojivě likvidovat veškeré nepřátele.

Ve starší verzi hry ale žádný luk k dispozici nebyl a Billy se tak musel opět nepozorovaně proplížit skrze keře a stíny. Pokud vám tedy přišlo zvláštní Billyho lamentování nad tím, že musí v deváté kapitole lovit zajíce lukem, přestože už ho v předchozích kapitolách používal, tady je vysvětlení: jde o pozůstatek původního návrhu hry, který zřejmě počítal s tím, že právě tato kapitola měla být momentem, kdy se s lukem setkáte asi úplně poprvé.

Call of Juarez je celkově hra, která nabízí víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Nejen z hlediska narativu a morálních otázek, které v některých momentech otevírá, ale i v samotné hratelnosti. Například až během opětovného hraní pro toto video jsem zjistil, že v sedmé kapitole vedou na ranč, kde Billy musí ukrást koně, dvě cesty. Jedna vede přes les, kde jsou vlci, a druhá zas obsahuje menší platforming.

Nejenom proto se k ní vždy jednou za čas hrozně rád vracím. Příběh je prostý, padouši také, ale obě hlavní postavy jsou dobře napsané a tempo vyprávění funguje na jedničku. I přestože nejde o dlouhou hru, je Call of Juarez kompaktním, atmosférickým zážitkem, který dokáže zaujmout nejen svou westernovou stylizací, ale i nečekanou hloubkou v detailech a vyprávění. Na hru posléze navázaly i další díly. Prequel Bound in Blood, kde sledujete mladšího Raye a jeho bratra Thomase, Cartel, jenž nás zavede do moderní doby, a nakonec i zábavný Gunslinger. Ale ať si kdo chce co chce říká, já ten první díl mám zkrátka a dobře fakt nejraději. Nehrál jsem teda Cartel, ale podle všeho je naprosto příšerný, takže s tím ani moc nechci ztrácet čas.

Call of Juarez je skvělá hra. Vypráví poutavý příběh o vině, víře, pomstě a hledání odvahy, který si i po letech drží svou sílu. A i když série časem zkoušela různé směry a experimenty, ten úplně první díl pro mě zůstává tím nejupřímnějším a nejautentičtějším: hrou, ke které se člověk rád vrací ne proto, že by byla ve všem dokonalá, ale protože má zkrátka a dobře duši. A také uspokojivé ragdoll efekty.

Vy se klidně podělte o to, který díl máte nejraději a proč. Stejně tak by mě i docela zajímalo, zda vás pasáže s plížením bavily.