Tales of Kenzera: ZAU - Krásná plošinovka, ale špatná metroidvania

Předci nám po své smrti mohou zanechat mnohé: vědomosti, majetek a příběhy, které nám pomohou se vyrovnat s bolestivou ztrátou. Přesně takový příběh zanechá otec truchlícímu chlapci. Povídku, která nás zanese do fiktivní země Kenzery, kde se pokusíme v roli šamanského válečníka Zaa osvobodit svého otce ze světa mrtvých. Touto strastiplnou cestou nás bude doprovázet bůh mrtvých Kalunga. Pojďme se tedy podívat, co si pro nás připravila kouzelná, ale zároveň nehostinná země.

V roli hlavního hrdiny, mladičkého šamana Zaa, se dostáváme do kouzelné země Kanzery, abychom nabídli bohu smrti Kalungovi oběti tří démonických monster. Kalunga nám na oplátku nabízí oživit našeho otce. A to je velice výhodný obchod. Sice je Kalunga smrťák, ale v jádru je to dobrák. Dokonce až takový, že nám nabídne i asistenci během naší cesty a bude naším rádcem jak cestovním, tak i emočním. Tohle je hlavní myšlenka příběhu, který zažijete. A zní opravdu hezky. Titulu rozhodně sluší i zasazení do africké kultury, konkrétně bantuské, což jsou původní jižní až středo-africké etnické skupiny. Vystižení africké mytologie se opravdu povedlo.

Tales of Kenzera je 2.5D metroidvania podobně jako Ori či Hollow Knight. Teda alespoň se za to oficiálně vydává. Z mého pohledu se jedná o velice povedenou plošinovku, ale o nepovedenou metroidvanii.

Žánr metroidvania se vyznačuje určitou nelineárností, skoro až nutným vývojem postavy a mapou, kterou hráč prozkoumává, ale naráží na prostory, do kterých se ze začátku nedostane. Obtíže neplatí jen pro místa, ale i pro nepřátele, proti kterým musíte získat určitý trénink, než se vrátíte je porazit. Tato pravidla spojuje perfektní design světa a jeho rozvržení, aby vše fungovalo. Skoro až bezchybný příklad je právě výše zmíněný Hollow Knight.

Tales of Kenzera se o tyto prvky pokouší, až na to, že každý z nich má jedno velké ale.

Se šamanem Zaem budete procházet krásnou a rozlehlou mapou obsahující čtyři dějové akty, přičemž každý se odehrává v jiné oblasti.Ikakarambanské vrchy, Ikarianské lesy, nebo nepřejícné Itšokanské vulkány otestují vaše dovednosti.

Každá z těchto oblastí nabízí krásné zpracování a specifické nepřátele. Stejně jako hry označené slovem metroidvania, i Tales of Kenzera nabízí portály, díky kterým se můžete vracet na předešlá místa, abyste prohlédli neprobádané oblasti. Bohužel tyto teleporty bych označil jako naprosto bezdůvodné. Příběh vás vede převážně jednou hlavní cestou. Ostatní odbočky působí až zbytečně. V podstatě si někde na minutku odskočíte, vyzvednete si bonus v podobě rozmluvy se sochou, která vám přiblíží svět Kenzery, rozbijete orb se zkušenostmi (kterých není mnoho a mnohdy nestojí ani za tu odbočku) nebo naleznete vylepšení pasivní dovednosti. Ale jedná se o tak malé odbočení z cesty, že to většinou stihnete na první dobrou. A když ne, nic se neděje.

Potřebné vybavení dostanete vždy za postup hlavní dějovou linkou. To nejdůležitější dostanete rovnou na začátku. Odhodlání znovu vidět vašeho otce! A taky bojové masky, které pro váš postup budou asi důležitější než to odhodlání.

Šaman Zao zdědil dvě masky. Sluneční, která při nošení dovoluje ovládat ohnivé kopí, a měsíční. Ta vám dá moc nad vesmírnou energií, díky které střílíte mocné projektily.

Kombinování těchto dvou zbraní je velice zábavné. A narazíte i na nepřátele, kteří nosí štíty imunní vůči síle jedné z masek, takže jim musíte naložit co proto jednou silou, než budete moci použít tu druhou. Při průchodu hlavní linky najdete rozšíření schopností masek. Například již v prvním aktu se skrze měsíční masku naučíte ledovou střelu, která zmrazí vodu a vy díky tomu budete moci použít zmrzlé vodopády jako stěnu, od které se můžete odrazit a dostat se do obtížných a nutných míst. V průběhu zlepšujete i sebe. Ze zabitých nepřátel sbíráte zkušenosti, ty následně používáte pro zakoupení různých dovedností, které jsou spíše do počtu. S mnohými nepřáteli se naučíte vypořádat i obyčejnou metodou, při které spamujete jedno až dvě tlačítka.

Pokud bych si ovšem musel vybrat nejoblíbenější schopnost, byl by to asi klasický úder ze vzduchu do země.

Hry na principu metroidvanie se vyznačují zajímavými protivníky, které musíte nastudovat, nebo se k nim vrátit, až zesílíte, ale to bohužel v Kenzerských příbězích nehrozí. Nepřátelé jsou si sekvencí boje dost podobní. Někteří sice létají nebo mají štíty, ale málokdy jsem v nich našel výzvu.

Potřebné vybavení dostanete vždy za postup hlavní dějovou linkou. To nejdůležitější dostanete rovnou na začátku. Odhodlání znovu vidět vašeho otce! A taky bojové masky, které pro váš postup budou asi důležitější než to odhodlání.

Šaman Zao zdědil dvě masky. Sluneční, která při nošení dovoluje ovládat ohnivé kopí, a měsíční. Ta vám dá moc nad vesmírnou energií, díky které střílíte mocné projektily.

Kombinování těchto dvou zbraní je velice zábavné. A narazíte i na nepřátele, kteří nosí štíty imunní vůči síle jedné z masek, takže jim musíte naložit co proto jednou silou, než budete moci použít tu druhou. Při průchodu hlavní linky najdete rozšíření schopností masek. Například již v prvním aktu se skrze měsíční masku naučíte ledovou střelu, která zmrazí vodu a vy díky tomu budete moci použít zmrzlé vodopády jako stěnu, od které se můžete odrazit a dostat se do obtížných a nutných míst. V průběhu zlepšujete i sebe. Ze zabitých nepřátel sbíráte zkušenosti, ty následně používáte pro zakoupení různých dovedností, které jsou spíše do počtu. S mnohými nepřáteli se naučíte vypořádat i obyčejnou metodou, při které spamujete jedno až dvě tlačítka.

Pokud bych si ovšem musel vybrat nejoblíbenější schopnost, byl by to asi klasický úder ze vzduchu do země.

Hry na principu metroidvanie se vyznačují zajímavými protivníky, které musíte nastudovat, nebo se k nim vrátit, až zesílíte, ale to bohužel v Kenzerských příbězích nehrozí. Nepřátelé jsou si sekvencí boje dost podobní. Někteří sice létají nebo mají štíty, ale málokdy jsem v nich našel výzvu.

Za každý akt jsem potkal jeden až dva druhy elitních monster, která byla znatelně těžší, ale jejich sekvence útoku jsem prolomil rychle. Mé touhy po krvi už vůbec nenaplnily dlouhé úseky, ve kterých se nevyskytovaly žádná monstra a jen jsem běžel a běžel. Tyto úseky trvaly klidně i přes několik minut.

Samotní bossové nebyli kdovíjak těžcí. Musím pochválit jejich zasazení do příběhu. Například když pochopíte, že mocná Impundulu, což je boss z jedné z oblastí, nedělá paseku, protože by měla ráda chaos. Ale protože nechce na své místo nechat nastoupit svou dceru, pro kterou by to znamenalo stát se spiritem a převzít zodpovědnost za nebesa. Tohle byly informace, které jsem s chutí konzumoval a vyrovnalo to, pozdější nudu z boje.

Celkové fungování nepřátel bych odpustil, kdyby se jednalo o pouhou plošinovku. Ale rozhodně to není to, co bych čekal od metroidvanie.

Bohužel ani dabing a scénář postav nejsou něco, co by mě uchvátilo. Čekal jsem, že celkovými výkony mi budou postavy lépe prodány, hlavně protože kreativním vedoucím hry je Abukar Salim. Což je dabér Bayeka z Assassin’s Creed Origins.

Bohužel postavy jsou nekonzistentní a hlavní hrdina zvládne během chvíle ukázat emoce, které se nehodí. Střídání nálad mezi šamanem uznávajícím svou kulturu a respektujícím boha mrtvol, rozmazleným spratkem, co má problémy se vztekem, a cool vtípkujícím bojovníkem mi opravdu nesedělo a plytký až nestálý dabing mi taky nepomohl spojit se blíže s postavami.

Nejvíc mě hnal kupředu vizuál a samotný příběh, který je napsán sám o sobě dobře. Velkou roli hrál i fakt, že o svého otce přišel i samotný Salim.

Tales of Kenzera: ZAU je krásně vypadající a dobře se hrající lineární plošinovka. Ale až amatérsky ošizená metroidvania. Pokud se chcete kochat vizuálem a kreativitou příběhu africké kultury, budete s titulem spokojeni, protože hra je krásná a během přibližně osmi hodin hraní má co nabídnout.

Ale na poličku vymazlených děl, jako je Ori, Hollow Knight nebo Dead Cells, bych si příběhy z Kenzery neodložil.