Plné, propracované, a především kvalitní hry, které vzešly z populárních modifikací jiných titulů, je příběh starý skoro jako Řím samotný. Tahle přes koleno lámaná metafora má ovšem svůj účel. Právě recenzované The Forgotten City je projekt, o kterém jste doteď dost možná neslyšeli – a byla by to vážně škoda. Z oceňovaného stejnojmenného modu pro Skyrim se konečně stala plnohodnotná hra, která je mnohem více než jen nějakým reskinem nebo kompletním přepracováním tohoto kultovního RPG do kulis římské říše. Je to hra, která tlačí příběh a postavy do absolutního popředí. A je to hra, jejíž koncept by vás sám o sobě mohl přesvědčit, že The Forgotten City by neměl potkat stejný osud jako její ústřední lokaci, tedy že by neměla skončit v zapomnění.

Tím zmíněným konceptem jsou například indie hitem The Outer Wilds zpopularizované adventury s důrazem na příběh, vyprávění a zejména časové smyčky. V jednu chvíli jste normálním občanem 21. století, který se zničehonic probudí na břehu řeky bez vědomí toho, jak se tam dostal. Záhy se ocitnete v ruinách ztraceného města a… najednou to nejsou ruiny. Najednou je to relativně živé městečko zhruba 2000 let zpátky, které obývá nějakých 20 lidí, jež se do města dostali obdobně záhadným způsobem jako vy. Ale jenom vy jste tím zvláštním cestovatelem v čase. Váš úkol? Najít zdánlivě neexistující cestu ven. Jak toho dosáhnout? Zajištěním, aby město nezaniklo v důsledku takzvaného „zlatého pravidla“. Kdokoliv, kdo se jakkoliv proviní – krádeží, násilím, vraždou či dokonce jen úmyslem něco z toho udělat – nekompromisně odsoudí sebe i všechny obyvatele města k záhubě. A právě na konci onoho dne, v němž do města dorazíte, se přesně tohle stane. Někdo se chystá pravidlo porušit a na vás je zjistit kdo a zajistit, aby k tomu nedošlo. 

Toho dosáhnete primárně pomocí dialogů. Většinu hry strávíte koukáním na tváře ostatních obyvatel a ačkoliv to nemusí znít moc zajímavě, právě tyhle dialogy jsou srdcem a duší celé hry. A jsem rád, že mohu říct, že opravdu stojí za to. Najde se několik momentů, kdy mi některé dialogy přišly trochu zvláštní nebo až moc do očí bijící. Například když můžete přijít k postavě, kterou vidíte poprvé a prostě jen tak říct „pověz mi svůj příběh“. Nebo kdy na delší monolog prostě můžete odpovědět „fair enough“ bez jakékoliv další reakce od vás nebo od ní. Ale ve většině případech jde o naprosto bravurně napsané dobrodružství, které se nebojí kombinovat komedii, tragédii a detektivku s historií a mytologií různých kultur do jedné velké, zhruba desetihodinové epiky. Přiznávám, že jde o možná trochu abstraktní popis, ale to jenom z toho důvodu, že konkrétní zmínka o čemkoliv příběhovém může zbytečně zkazit řadu opravdu parádních témat, kterými se hra zaobírá, a více než dostatek zvratů a nečekaných momentů, jež nabízí. To je navíc o to těžší, protože samotná hra nabízí hned několik konců, které se od sebe poměrně drasticky liší a ke každému z nich se dostanete trochu jiným způsobem. Někdy přímo tím, co uděláte, jindy tím, co řeknete, někdy jde o kombinaci obou věcí.

Postupně se budete seznamovat s jednotlivými obyvateli města a každá postava má svůj vlastní příběh a charakteristiky. Někdo se k vám chová hezky – ať už jenom kvůli zlatému pravidlu, nebo protože je opravdu přátelský; jiný se k vám chová lhostejně a nechce s vámi pro jistotu nic mít a někdo další zase může hledat jakoukoliv cestu, aby vás prostě jen naštval. Ale zároveň má většina lidí svoje problémy, které můžete postupně zkusit vyřešit zejména pomocí časové smyčky a neustálého zjišťování nových informací, do čehož se vám bude i chtít. Jednotlivé postavy, stejně jako zbytek hry, jsou skvěle napsané a ať už se bavíte s někým, kdo by vás nejraději zabil nebo někým, kdo vás chce mít za kamaráda, nemáte problém je pochopit a řeknete si, že jejich chování vlastně dává smysl. Obzvlášť, když si dáte ten čas a to úsilí jim porozumět a poznat je. A to je opravdu silná věc.

Příběh a dialogy jsou tedy tím nejsilnějším aspektem, kterým hra disponuje. Bohužel v ostatních ohledech už mírně upadá a například po hratelnostní stránce toho moc dalšího nenabízí. Drtivou většinu herního času budete zkrátka běhat od jedné postavy k druhé, abyste neustále byli zamčeni v dialozích s nimi. Najde se několik málo sekcí, kterými se vývojáři snažili tuhle repetitivnost rozbít, zejména v momentě, kdy dostanete luk, který občas poslouží k nějakému souboji nebo řešení velmi jednoduchých hádanek. O moc víc ale ve hře nenajdete a hratelnost v tomto ohledu poměrně brzy omrzí svou jednotvárností. Což je na jednu stranu škoda, na druhou stranu se o nic jiného ani The Forgotten City nesnaží, takže se to dá do jisté míry prominout i vzhledem ke zmíněné délce zhruba deseti hodin.

O něco horší už je ale technické zpracování. Po grafické stránce vás sice hra neohromí, ale zároveň nedělá skoro nic špatně; nasvícení je kvalitní, textury jsou ostré a modely postav výrazné. Největší problém je spíše lip-sync, respektive mimika jednotlivých občanů, a řada jejich animací. Konkrétně lip-sync je opravdu zásadním nedostatkem a momenty, kdy se pohyb úst byť jen tak nějak strefuje do toho, co je zrovna řečeno, jsou spíše vzácností, nikoliv pravidlem. Tohle je věc, kterou nezvládá v důsledku obtížnosti správného zpracování spousta her, pokud ale trávíte většinu herní doby koukáním na ty tváře, opravdu to nepůsobí moc dobře a spíše vás to vytrhává. Podobně jsou na tom i jednotlivé animace. Všichni občané mají pečlivě navržené cesty, kterými chodí a mají řečeno, kam se musí v dané momenty dostavit, pokud například něco uděláte nebo někomu něco řeknete. Když se ale zastavíte a začnete tyhle jejich cesty a jejich chování nějak sledovat, působí velmi křečovitě a nepřirozeně. To je obzvlášť znát v momentech, kdy se například v důsledku vaší volby musí sejít dvě postavy. Problém je, že jedna dojde na naskriptované místo třeba o minutu dříve a jen tam tupě stojí, dokud tam nepřijde i druhá postava, která nějakým zázrakem ví, že musí jít přesně v tento moment na toto místo. Jednoduše to působí blbě. A obdobně blbě působí i animace při zahájení dialogů. Obzvlášť když k postavě stojíte zády, tak vždy musíte pár vteřin sledovat, jak se pomalu otáčejí a začínají na vás koukat. Poprvé to nevadí, podruhé možná také ne, když ale trávíte deset hodin koukáním na desítky a desítky těchto animací, tak vás rychle vás začnou štvát.

The Forgotten City je tedy velmi svéráznou hrou, která se zcela upřímně hodnotí dost těžko. Na první pohled si totiž člověk řekne, že by mohla nabízet mnohem více, než je jenom běhání od postavy k postavě a sledování dialogů jen se vzácnými případy nějakého průzkumu nebo boje. A že by mohla být o něco obtížnější. Na druhou stranu ale to málo, co dělá, dělá opravdu neuvěřitelně dobře, ačkoliv se to nedá bez spoilerů dobře vysvětlit. A to jsem ani nezmiňoval skvělou a étericky působící hudbu nebo kvalitní dabing kombinující i řadu různých přízvuků, což jednotlivé postavy dělá o to více osobitější. Rozhodně neprohloupíte ani vyzkoušením původní modifikace pro Skyrim, která sice nabízí jiný příběh, ale funguje na podobném stylu a zjistíte, jestli vám plnohodnotné The Forgotten City, které můžeme s čistým svědomím doporučit na 8 bodů z 10, stojí za to. Koneckonců… plné, propracované a především kvalitní hry, které vzešly z populárních modifikací jiných titulů, je příběh starý skoro jako Řím samotný.