Akční open-world série Saints Row si za roky svojí existence prošla značnou evolucí. Z víceméně prachsprosté vykrádačky GTA se vyklubal vlastní titul s důrazem na budování gangu i jistou praštěnost. To postupně přešlo na ještě šílenější třetí díl, který nešetřil na satiře, vtipech a naprostých šílenostech, o kterých se mohlo vývojářům z Rockstaru jenom zdát. Pak přišel čtvrtý díl, který představil mimozemšťany i superschopnosti a zakončeno to bylo samostatným de facto rozšířením Gat out of Hell, jež nás doslova poslalo do pekla.

Jeden z hlavních důvodů, proč se vývojáři z Deep Silver Volition rozhodli pro restart této letité série, je ale právě ten, že už byla až moc šílená. Až moc absurdní. A kam dál zkrátka mohli zajít? Zařazení zpátečky ale mělo také tu nevýhodu, že muselo dojít k restartu úplně ve všem. Zmizely mezi fanoušky oblíbené postavy, města Stillwater a Steelport jsou pryč a gang pod názvem Saints samozřejmě začátkem hry ještě neexistuje. A ačkoliv věřím, že to pro spoustu milovníků původních dílů bude těžká pilulka k spolknutí, nová podoba Saints Row je prostě tu – a hádejte co. Ona je fakt dobrá.

Řeknu vám rovnou, abyste od nového Saints Row nečekali nic zázračného. Ze židle nevytrhne asi nikoho a chyby má celkem evidentní; v čem ale tato third-person akce vyniká, je zkrátka to, že je zábavná. Je to upřímně ve všech ohledech celkem blbá zábava, v níž nějakou hloubku nebo poselství najdete jen těžko, ale je to zábava. A to je myslím to hlavní.

Začít nicméně musím hned u příběhu. Z prvních trailerů a ukázek jsem si, stejně jako spousta dalších lidí, sám nebyl jistý novými hlavními postavami. Kromě vás, zkrátka někoho známého jako Boss, jsou tu vaši dlouholetí kamarádi a zároveň spolubydlící Eli, Kevin a Neenah. Přiznám se ovšem, že jsem si na ně zvykl překvapivě rychle. Byť bych sice ocenil, kdyby měli ve finále ještě o něco větší prostor a vývoj charakteru, šlo o partu trochu praštěných, ale ambiciózních kamarádů, kterým jsem to přátelství a chování jednoduše uvěřil. Dynamika mezi nimi je srdcem celého příběhu, a přestože se velmi rychle všechno zvrtne přesně do té ujeté arkády, kterou byste měli očekávat, jde stále v jádru o příběh party přátel, které už nebaví poslouchat ostatní a kteří chtějí být svým vlastním šéfem. A to, že je to často podané vtipnou formou v klasické Saints Row podobě, je velké plus.

Ale samozřejmě to nebude tak jednoduché. Vznik gangu Saints bude doprovázet hned několik problémů – ať už jde o hledání pozemku pro základnu, zajištění financí pro další členy či souboj s policií a ostatními gangy, kteří aktuálně ovládají části města Santo Ileso. A přesně v tomto bodě se velmi pěkně prolínají herní mechaniky s událostmi v příběhu, což je vlastně ten důvod, proč funguje tak dobře.

Po pár hodinách totiž dostanete možnost všude po městě tvořit podniky. Je jich přibližně tucet a každý z nich slouží ke dvěma hlavním účelům. Jednak vám zpravidla odemkne nějakou aktivitu, kterou můžete ve městě dělat, nebo mise, které můžete jednorázově splnit. Shady Oaks odemkne možnost provádět pojistné podvody, které se vracejí z předchozích dílů, kdy se musíte například nechat srazit autem a získávat tak kombo a peněžní odměnu. Cutting Edge nabídne jednoduché úkoly, po jejichž dokončení se odemknout nové materiály při kosmetických úpravách. Eurekabator! vám zase dovolí odemknout tři speciální věci do vašeho arzenálu zbraní a vozidel. Druhý hlavní účel takových podniků je to, že vám pasivně generují finanční příjem. A to jak k tomu, abyste mohli postavit další podniky, jejichž cena stoupá celkem rychle; tak mohli peníze využívat třeba k vylepšování zbraní a úpravě aut.

To, že si vlastně musíte de facto vedlejší aktivity přímo odemykat, má vliv hlavně na to, jak k nim vlastně přistupujete. Místo toho, abyste otevřeli mapu a viděli všude samé ikonky a nevěděli, co dělat dřív, si můžete sami určit, jaké aktivity jsou vám nejmilejší a těmi začít. Jak už jsem lehce naznačil, jednotlivé podniky nabízejí svoje v podstatě mini-kampaně. Nejde o žádné komplexní příběhy s cut-scénami, ale v zásadě jdou aktivity jednotlivých podniků dokončit, a tím i zvýšíte generování peněz z nich.

Abyste se ale nelekli, figurují tu samozřejmě i normální příběhové mise, které mohou být tu a tam zamčené za nutností postavit nebo dokončit určitý počet podniků. A samotné mise, musím uznat, jsou vážně skvělé. Není jich moc, a hra se vlastně dá dohrát za zhruba deset hodin, ale rozhodně dokážou nabídnout zábavu a jsou překvapivě různorodé. Ať už jde o ty menší, jako je třeba útěk před zběsilou hordou penězchtivých civilistů, nebo ty větší, jež se zpravidla nesou v duchu neustálého střílení, vraždění, výbuchů a další zběsilé akce. V jejich případě samozřejmě nechybí posouvání příběhu kupředu, větší herní doba i výrazně lepší dialogy a také cut-scény.

To mě nicméně vede právě k jednomu z hlavních aspektů: ke střelbě a akci obecně. Saints Row je v první řadě arkáda jako hrom. Kde i takové GTA se snaží o alespoň lehký náznak nějakého realismu – nebo alespoň přízemnosti – Saints Row na to jde úplně z opačné strany a více se podobá třeba takovému Just Cause. Kropení tisíců střel do vás i od vás, všude samé exploze a do jisté míry vracející se speciální schopnosti jsou tu na denním pořádku.

Speciálně u těch schopností bych se rád zastavil, protože si myslím, že mi zážitek ze hry vlastně zachránily. Ona ta střelba sama o sobě sice není špatná, ale je opravdu velmi arkádová, a i když bych neřekl, že vyloženě omrzí, tak jsem z ní zkrátka neměl ten úplně nejlepší pocit. Alespoň ne v první polovině, kdy jsem měl ještě slabý arzenál, a rozhodně ne v kombinaci s tzv. „lock on attraction“. Jakousi poloviční asistencí při míření, která zajistila, aby se zaměřovač automaticky držel na nepříteli, kam jsem zamířil. Což je na myši vážné otravné a vypnout to z nějakého důvodu nejde. Nicméně právě ony schopnosti, které lineárně získáváte levelováním vaší postavy, pro mě všechno krásně vyvážily. Nabíjí se celkem rychle a je sranda je používat. Velmi brzy dostanete možnost hodit granát do kalhot nepříteli a vrhnout ho směrem ke skupině. A postupně se tyto schopnosti stupňují; nechybí miny, ohnivá pěst nebo třeba i jakási antigravitační nálož, která na chvíli vystřelí nepřátele do vzduchu. V kombinaci s běžnou střelbou tak vlastně souboje, a že jich není vůbec málo, působí zábavně, byť nedělají vlastně nic vyloženě speciálního.

A to je názor, který mohu používat při popisu asi každé součásti Saints Row. Město Santo Illeso naprosto obstojně plní svůj účel coby open-world pískoviště, ale nějaké jeho konkrétní části vám v hlavě nejspíš neutkví. Originální hudba se poslouchá pěkně, ale většinou ji přebije ta licencovaná, co hraje v rádiu. Kooperace běžící na klasickém systému drop-in/drop-out funguje víceméně bezproblémově, kdy každý hráč hraje se svým savem, výbavou a postavou a může plnit aktivity u zakladatele hry. Jízdní model je strašně arkádový – a hlavně při pohledu na smyky musí snad kdokoliv se základní pochopením fyziky vnitřně zvracet – ale dovoluje vám si prostě cestování po světě užít. Stejně tak jako když jste v helikoptéře nebo máte létající oblek, respektive wingsuit, pomocí kterého se mimochodem budete moci odrážet od lidí, abyste nabrali výšku. Tady se na realismus fakt nehraje, ale to už jste nejspíš sami pochopili.

Co také rozhodně ocenit musím, i když to ve větším měřítku zase tak moc neznamená, tak jsou možnosti kosmetických úprav. Editor vaší postavy je vážně detailní a nastavit se dá pomalu cokoliv – dokonce si můžete udělat i asymetrickou tvář. Ještě více mě ale překvapily detailní možnosti úpravy zbraní – od barev, materiálů po další změny – a vozidel. Dokonce jde změnit i taková věc, jako je stáří barvy a můžete de facto jezdit v rezavě vypadajícím vraku.

Jen škoda, že slova „rezavě vypadající“ se dají použít na celou grafickou stránku hry. Nevypadá vyloženě hnusně, hlavně barevná paleta je vážně příjemná, ale prostě si budete všímat neustále doskakujících detailů, zjevujících se aut, menších předmětů nebo lidí v ne zase tak velké dálce, dokreslování stínů, zjevného ghostingu a dalších takových věcí, které celému zážitku vážně nesluší. Obzvlášť v kombinaci s optimalizací, která má také tendenci v některých ohledech pokulhávat. Zatímco ve městě běží Saints Row v pořádku, někde v poušti může běžet na 30 snímků za sekundu při pohledu na otevřené prázdno číslo jedna a jindy na 50 FPS při pohledu na otevřené prázdno číslo dva. Několikrát se mi navíc stalo, že snímky zničehonic prostě spadly na polovinu a pomohl až restart. A o tom, že výkon hry postupně degradoval a také pomohl až restart ani nemluvě.

A ačkoliv nechci z jedné negativní noty přecházet na další, rozhodně musím vyjádřit své zklamání z posledního aktu příběhu, který působí značně uspěchaně a jako kdyby museli vývojáři odstranit celou druhou polovinu hry a rychle přijít s něčím, jak to zakončit. Stejně tak jako mě zklamala řada bugů, i když převážně menších, ale i některých, které mě donutily třeba restartovat části misí.

Takže co si vlastně z téhle recenze ve finále odnést? Snad jenom to, že je to pořád Saints Row. Kvality téhle série jsou v novém díle stále vidět. A i když neočekávám žádná velká ocenění i částečně rozporuplné názory na jeho nejrůznější aspekty, nemohu zkrátka ignorovat to, že jsem si onu přibližně desetihodinovou jízdu fakt užil, bavil se u ní, několikrát se zasmál a vlastně mám v plánu se k ní ještě vrátit a dodělat některé věci, co mi chybí. A to se přece musí počítat. Za tým Indiana tak Saints Row doporučuji na silných sedm bodů z deseti. Díky například poměrně detailnímu nastavení obtížnosti, včetně možnosti upravit jednotlivé její aspekty, si myslím, že si každý může tuto hru nastavit tak, aby mu vyhovovala a byla pro něho zábavná. Což rozhodně oceňuji.