Příběh společnosti Capcom se v herní historii rozhodně zapíše jako jeden z těch nejpozitivnějších. Její roky v prazvláštním víru ne zrovna těch nejlepších rozhodnutí a her vyměnil doslova triumfální návrat. Nejen díky vynikajícímu Devil May Cry 5, ale především obrozením hororové akční série Resident Evil. Ať už se bavíme o skvělém sedmém díle, který vrátil hororovou atmosféru, úžasném remaku druhého dílu, excelentním osmém díle nebo v aktuální chvíli naprosto neuvěřitelným remakem legendární čtyřky.

Resident Evil 4 dlouhodobě patří po boku dvojky k těm nejoblíbenějším dílům série. A když původní hra v roce 2005 vyšla, vychvalovat se dalo opravdu ledacos. Tahle akční hororová adventura zkrátka zaujala přístupem k vypravování, revolučním pohledem z třetí osoby s mířením přes rameno, evolucí universa hry se zásadní změnou prostředí, bossfighty i celkovou stylizací a atmosférou. Tahle hra udělala díru do světa – a ne jednu. Jenže… aktuálně jsme v roce 2023. To, co bylo kdysi revoluční, je dnes přinejlepším naprostým základem, přinejhorším děsně zastaralým prvkem.

Nyní mi zároveň dovolte parafrázovat stejnou myšlenku, kterou jsme použili v naší recenzi na osmý díl: tohle je pro vývojáře z Capcomu nesmírně důležitý a hlavně ambiciózní projekt. U něčeho tak milovaného stačí jeden krůček vedle a všechno se může sesypat jako domek z karet. Koneckonců, remake třetího dílu je toho částečně důkazem. Nejdůležitější je ale to, že tahle verze scénáře se tady naštěstí vůbec neděje.

Když už jsem zmínil scénář, myslím, že se sluší začít právě u něho. A to zároveň z dobrého důvodu, protože už v jeho případě je vidět celkový směr, kterým se remake vydává. Jak už jsme si mohli zvyknout z předělávek druhého i třetího dílu, Capcom se nesnaží jedna ku jedné kopírovat každou událost nebo dialogy. A to samé platí i tentokrát. Tak napůl. Nejhlavnější příběhové body se až na nějaké výjimky dějí v tom samém pořadí; budete chodit po stejných, byť často upravených lokacích a bojovat se stejnými nepřáteli. Jádro původní hry bylo v tomto ohledu zachované; to je pravda. Ale zrovna tak bylo vylepšeno, v některých případech dokonce rozšířeno či byl sled událostí zpřeházen. A to podle nás ku prospěchu. Základ ale zůstává stejný – s Leonem jste vysláni najít zmizelou dceru prezidenta, Ashley, kdesi na území španělské vesnice. Ale samozřejmě to zdaleka nebude tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Víc ale netřeba říkat.

Tón hry jako takové už na první pohled prošel zásadní změnu. Ten unikátní, přesto trochu za vlasy přitažený styl originálu je nyní spíše upozaděn a byl nahrazen výrazně vážnějším a přízemnějším podáním. Na jednu stranu může jít pro někoho o chybu, ale realita je taková, že jde o něco ustáleného a hlavně konzistentního s předešlými remaky i novými díly. A něco, co do novodobé podoby série skvěle pasuje. Přesto bych lhal, kdybych řekl, že náznaky té původní podoby zcela zmizely. Jen jsou zkrátka podány rozumněji. Leon trochu méně vtipkuje, provádí menší množství atletických výkonů a všechno bere vážněji, zatímco Ashley konečně působí jako jakž-takž inteligentní člověk a ne uječená… Hlavně je spousta momentů zasazená do uvěřitelnějších kulis a situací. To je krásně vidět třeba v osmé kapitole. Důvod k rozdělení Leona a Ashley tentokrát není najednou to, že od něho v záchvatu paniky uteče a jako naprostý pablb vleze do zjevné pasti. Která navíc sama o sobě působila velmi náhodně a strašně uměle. Důvod k rozdělení má nyní mnohem větší hloubku, která vyúsťuje v rozšíření charakteru Ashley i Leona a jejich vztahu po zbytek hry. A to neplatí jenom pro ně. V podstatě všechny postavy i navzdory tomu, že byly některé cut-scény dokonce zkráceny, dostávají větší prostor, hloubku a smysl. A častokrát za to právě může onen tón a kvalitnější scénář.

Po příběhové stránce tak remake Resident Evil 4 představuje překvapivě soudržný zážitek, který krásně ukazuje, že pro kvalitní a místy kompaktní a osobní příběh je místo v téměř jakékoliv hře.

Podobně pozitivní pointu mám vlastně i k hratelnosti. Stejně jako při původním vydání jednotlivých dílů, i „nová čtyřka“ jde stále více a více směrem k akční střílečce. Klaustrofobní koridory policejní stanice nebo nepřívětivé ulice Raccoon City vyměňuje prostředí španělské vesnice a jejího bezprostředního okolí včetně obřího hradu. Nemyslící zombie zase nahrazují pomatení vesničané se zálibou v okultismu, takže se jedná o výrazně sofistikovanější nepřátele. I zde jádro originálu zůstává a musím říct, že jsem rád, že tomu tak je. Hlavně to mimo jiné dokazuje, jak nadčasová původní hra byla. 

Přesto k některým změnám dojít muselo. Tou hlavní je celý pohybový, potažmo soubojový systém. Leon je v remaku o něco zkušenější, takže už umí střílet a chodit zároveň. Za normálních okolností by to samozřejmě znamenalo značné zjednodušení hratelnosti a odklon od toho pomalého, v uvozovkách „taktického“ originálu. Tenhle remake ale naštěstí normální okolnost není. Vývojáři se nebáli experimentovat jak s novými věcmi, které se drží myšlenky toho, co nastavil originál, tak zároveň s věcmi, s nimiž pracovali až v nejnovějších dílech. Dokonce jsou tu některé mechaniky pro sérii kompletně nové. Dohromady tak vzniká něco, co veteráni jednoduše poznají a doufám, že si i zamilují nanovo, ale zároveň něco, co jim nabídne možnost na hru pohlížet z úplně jiné strany. Abych byl konkrétnější, tak je tu nyní například stealth. S Leonem se můžete kdykoliv skrčit a plížit se. Větší prostranství plná vesničanů snad nikdy nemůžete kompletně tiše prolézt, ale dovolí vám to se v lokaci trochu zorientovat a hlavně potichu odstranit pár hrozeb než vypukne větší bitva, abyste se mohli starat o méně věcí. 

S tím se pojí třeba i nová zbraň, která vám dovolí vystřelovat šipky s možností se nepřátel zbavit potichu i na trochu větší vzdálenost. A ano, v kombinaci se stealthem se i tohle může jevit jako jistá forma zjednodušení. Jenže jsou tu nějaká ale, která to zase vyvažují. Kupříkladu váš věrný nůž, který se může tentokrát i zničit. Jakýmkoliv jeho využíváním – ať už jde právě o tiché zabíjení nepřátel, jejich dorážení na zemi či zkrátka jeho běžné užívání – se vám začne pomalu ničit a opravit ho můžete až u obchodníka. Stejně tak s tím ruku v ruce jde možnost parírování. Vržené sekyry od nepřátel nebo jejich útoky zblízka můžete svým nožem blokovat. Protože jsou agresivnější a alespoň pocitově jich je více, je tohle schopnost, kterou doporučuji si co nejdříve osvojit. Nejednou vám to totiž zachrání krk. Jde ale o něco, co musíte aktivně umět využívat se správným načasováním a dáváním pozor na to, co vaši protivníci dělají. Což samozřejmě není vždy jednoduché. Nůž tak i v kombinaci s touto novinkou funguje spíše jako zdroj - jako resource - který si můžete v určitém slova smyslu vyplýtvat. A tudíž něco, s čím musíte zacházet opatrně, ale zároveň se to nebát využívat.

Stejně jako v originále, i nyní má totiž každý útok a každá zbraň svoje specifické využití. Jejich kombinování a správné využívání tudíž hře – a tedy vám – dovolují si stále jistou formu pomalého a taktického hraní zachovat. A to navzdory na první pohled obecně rychlejší a agresivnější hratelnosti. Je to vážně zajímavý balanc, který se těžce popisuje, ale opravdu skvěle funguje.

Je zde i více novinek, o nichž bych se mohl rozpovídat, ale povětšinou jde spíše o takové dílčí věci, na které si postupem času přijdete sami. Ať už mluvíme o requestech, což jsou takové ty malé službičky pro obchodníka, a jak nyní fungují spinely coby druhá měna nebo třeba různé typy kufříků a přívěsků, které nejsou pouze kosmetickou blbinkou, jak se může na první pohled zdát. Případně to, že se hra inspirovala osmým dílem a nyní funguje na způsob takového semi open-worldu, aniž by ztrácela svou lineárnost.

Remake Resident Evil 4 dle mého odvádí vynikající práci, která se nebojí ubrat tam, kde to nevadí, a naopak přidat tam, kde dotvoří větší hloubku a kontext. A to jak po stránce příběhu, tak hratelnosti. Přesto samozřejmě existuje pár věcí, které bych stále rád viděl udělané o něco lépe. Ashley je sice o něco rozumnější, ale její doprovázení v nebezpečných částech pořád občas způsobuje bolest, protože se nedokáže bránit. Byť naštěstí už nemusíte přímo řešit její zdraví. Absence nějakého lepšího úhybného manévru zase může občas frustrovat, když se na vás ze všech stran svalí nepřátelé. A stealth, byť funguje, mohl přece jenom být o trochu zajímavější a intuitivnější; hlavně když nikdy nevíte, jestli vás nepřítel vidí, nebo ne. Občas na vás kouká a dělá že nic, jindy na vás zdálky někdo začne ječet a většinou ani v jedné situaci netušíte proč. Stejně tak si mohli vývojáři odpustit trochu agresivní a nesmyslné skripty, kdy vyčistíte nějaké místo, seberete příběhový předmět a zničehonic je lokace zase plná nepřátel. Nebo na vás někdo vylítne z budovy, kterou prostě stoprocentně víte, že jste předtím kompletně pročesali. Jsou to chyby, které pro mě remake jakkoliv sráží? Rozhodně ne. Protože všechno okolo je prostě tak dobré.

A to mě samozřejmě přivádí k okolí. Pochopitelně největší změnou prošel celý audiovizuál hry. U něho se dá říct, že byl kompletně překopán. Z původního vydání se snažili vývojáři zanechat především design postav, nepřátel a některých klíčových a ikonických lokací nebo míst. Zbytek ale prošel víceméně kompletní obměnou. To, kudy chodíte, sice většinu času poznáte, ale zároveň nebudete úplně schopni vzít originál a remake a ukázat na ta úplně totožná místa. A za to jsem rád. Nejen, protože díky tomu mohlo dojít k oněm změnám v příběhu – či dokonce přidání některých scén i lokací – ale hlavně to všechno působí trochu méně… herně. I když samozřejmě ve vázách stále najdete granáty a ze psů padají náboje. Všechno je ale nicméně takové víc zabydlené; víc realistické. Což v kombinaci s obdobně realistickou grafikou a dalším technologickým posunem v proprietárním RE Enginu vytváří i dost hutnou a jedinečnou atmosféru. Jen škoda, že tu stále figuruje ten rušivý problém s anti-aliasingem jako v osmém díle, jen ne naštěstí v takové míře. Navíc se až moc často objevovaly zvláštní barevné artefakty ve spodní části, které opravil až úplný restart hry. Výbornou prezentaci nicméně naopak doplňoval skvělý dabing všech zúčastněných – ačkoliv chápu, že na první dobrou nemusí být některé změny pro všechny k lepšímu, zejména v případě Salazara. Oproti originálu je ale celková kvalita a režie na úplně jiné úrovni. Snad jediné, co mě doslova štvalo, byla Ashley popadající dech. Nevím, jestli to byla nějaké chyba recenzenstké verze, ale to, že mi za krkem neustále funí a chová se, jako kdyby měla astma, i když stojíme na místě, to si vážně mohla odpustit.

Jinak zvuky také fungují výborně – hlavně ve větších lokacích, kde se dá krásně rozeznat odkud kdo přichází – a hudba, která je spíše v pozadí a hraje jen ve vhodných chvílích. Sice to znamená, že hře chybí nějaký vyloženě pamětihodný kousek, přesto zároveň neruší a nechává, aby atmosféru budovaly další a v tomto případě zpravidla trochu efektivnější prvky audiovizuálu.

Na jednu stranu chápu, že to může z naší recenze působit, jako že se jedná o se vším všudy perfektní remake. Ale… Ne, moment, žádné ale. I navzdory těm pár nedostatkům, co jsem zmínil, to vlastně je takřka perfektní remake. Perfektní remake, který skvěle zvládá zachovávat původní aspekty originálu a jeho obecný přístup k hororu, a přesto je přenést do moderní a vylepšené podoby. A to nejen se skvělou grafikou a zvuky, ale také za pomocí nových nebo změněných mechanik, které zkrátka do celého titulu a toho, o co se snaží, sedí. A za to si vývojáři zaslouží klobouk dolů, protože jak bylo řečeno začátkem recenze – stačil jeden krůček vedle a všechno se mohlo sesypat jako domek z karet.