Kde jsou ty zlaté časy, kdy hry byly zkrátka lepší, grafika kostičkovanější a neobsahovali žádné dodatečné nákupy? Ty časy se vrací, tedy konkrétně herní tituly v podobě remaků, kdy se nám dočkává stejné zábavy, jen v novém kabátku. Nejnovějším návratem hrdiny již padlého hrdiny je MediEvil, který vyšel před téměř 21 lety. To může znamenat pouze dvě věci. Ovládne nás silná nostalgie a budeme se nervovat u zastaralých herních mechanik.

Šípem do oka

Legenda praví, že před sto lety mocný bojovník a hrdina… víte co? Nechám to odvyprávět někoho znalejšího. Slyšíte dobře, hra obsahuje slibovanou českou lokalizaci, jak titulky, tak i dabing. I když se nejedná o jeden z těch nejlepších, svou roli plní na výbornou a krásně podtrhává atmosféru celé hry. Ta se trochu změnila oproti originálu, za což může hlavně grafické zpracování, které je, nečekaně, o dost barevnější a více detailní. Other Ocean Emeryville odvedli výbornou práci a přinesli nám svět, který si dobře pamatujeme, ale dodali i něco nového. Změn si všimnete například hned v úvodní lokaci, kde nedostanete rovnou svou první zbraň, ale musíte projít dlouhou chodbou. Tyhle drobné změny ale nezachrání level design a další nedostatky, které hra obsahuje. Další rozdíl je ale v atmosféře. Zatímco dřív byla hra více tajuplná a cinematická, nyní připomíná spíše pohádku, hlavně v ukázkách.

Pojďme si ale shrnout všechny drobné chyby, které ale ve finále dost ubližují hře. Největší chybou nadále zůstává kamera. Remake sice obsahuje po většinu času pohled ze třetí osoby a výjimečně kameru statickou, stejně nejednou narazíte na problém, že nevidíte za roh, nevíte odkud přišla rána nebo zkrátka nemůžete najít cestu, kterou se máte dát. Tento problém jde ruku v ruce s ovládáním. Naprosto rozumím tomu, že tvůrci chtěli přinést co nejvíce podobný zážitek jako ten, který hra nabízela před dvaceti lety. To ale vůbec neomlouvá minimální změny v ovládání. Daniel vás kolikrát neposlouchá, takže se někde seknete, nedokážete trefit nepřítele a hlavně budete mít problémy se skákáním, protože odhadnout správě jak daleko musíte skočit a načasovat to je místy až přehnaně obtížné.

Jak je to s obtížností?

Není žádným tajemstvím, že hra dokázala být pekelně těžká. Na vině po většinu času ale byla její neférovost, protože bránění fungovalo tak napůl a nepřátelé se na vás vrhli a švihali ze strany na stranu. Tvůrci remaku sice opravili chyby s bráněním, ovšem nijak se nedotkli umělé inteligence.

Naštěstí si pohráli s boss fighty, kteří více jedou podle určité šablony, podobně jako tomu máme v Dark Souls. I když hrajete na vyšší obtížnost, můžete pochopit šablonu útoků a efektivněji bojovat.

Rychle se vrátím k obtížnosti. Ve hře nemáte přímo napsáno „jednoduchá, střední a těžká obtížnost“, nýbrž ji ovlivníte vaším bonusovým vybavením. Pokud se totiž vybavíte přilbou, zvýšíte si obtížnost a hra se tak stane správně neférovou. Jestli si ale chcete hrou spíše spokojeně proskákat za zpěvu líbezných písní, stačí si obléci zlatavé brnění, což ale zapříčiní menší obnos zlaťáků, které můžete najít.

Hra totiž neskrývá jen samé příšery a pasti, ale také odměny. Můžete najít již zmíněné zlaťáky, za které si kupujete například šípy. Runy vám zase otevřou další cestu, nové zbraně a štíty vás zase ochrání a kalichy vám umožní přístup do Síně hrdinů. V každé úrovni se totiž nachází kalich, pro jehož získání musíte pozabíjet všechny nepřátele a samozřejmě ho najít. Po získání určitého množství kalichů se můžete klanět slavným hrdinům a oni vám za odměnu dají vylepšené zbraně. Hlavně získáte vaši zašlou slávu, protože vaše první bitva proti Zarokovi dopadla… řekněme že ne úplně nejpříjemněji.