Vždycky jsem se považoval za velkého fanouška konspiračních teorií, a hlavně mě vždy hlodala otázka, „co kdyby?“. Proto jsem si nemohl nechat ujít náš svět v alternativní podobě 1920+, která se odehrává těsně po Velké válce a národy se nevyhnutelně ženou do další. To ale není vše. Tanky jsou totiž v tomto světě zaostalou technologií, a tak se zde kromě běžné pěchoty objeví na bojišti i spousta dieselových mechů. Jak tedy výlet do alternativní historie dopadl? Na to se teď společně podíváme.

Celý svět Iron Harvestu je založený na velmi povedené stolní hře Scythe z roku 2016. A ne náhodou na tom dělá stejný umělec, Jakub Różalski. Ten vdechl světu opravdu skvělou atmosféru a vizuální zpracování celé hry je na první pohled nádherné. Zkrátka dieselpunkový svět, jak se sluší a patří. Ani hratelnost nezůstává pozadu a bere si tak velkou inspiraci od svých kolegů z žánru RTS. Ovšem to už trochu předbíhám, pojďme si to shrnout všechno hezky od začátku.

Začněme kampaní, tedy tím, v čem hra rozhodně dominuje. Do roku 1920 se totiž podíváme z pohledů hned tří rozdílných frakcí a spolu s tím si projdeme příběhy zajímavých postav. Těšit se můžeme na Annu v čele Polanie, po jejímž boku najdeme medvěda Wojtka. Olgu na straně Rusvětů a v neposlední řadě Guntera, který završí příběh z pohledu Saxonie.

Jednotlivé příběhy se navzájem prolínají a často tak vysvětlují jednotlivé otázky, které jste dostali při hraní jedné či druhé frakce. Ať jsem chtěl nebo ne, tak příběhu jsem naprosto propadl. Myšlenka alternativní historie je provedena na jedničku a jednotlivé filmečky mezi každou misí, které děj posouvají dopředu, jsou skvělé.

Celá kampaň za všechny tři národnosti vám může zabrat od 25 až po 40 hodin, a to podle zvolené obtížnosti. Tu si zprvu vybírejte velmi pečlivě, protože podle ní se ze hry stává opravdová výzva. Tomuhle bohužel moc nepomáhají nepřátelé, které ne jednou uvidíte podvádět. Často se totiž stane, že se najednou objeví horda nepřátel zničehonic, přestože vám by výcvik takové posádky zabral klidně i několik minut.

To ale nemění nic na tom, že příběh vás v kampani bude hnát stále dál a dál. Až do té doby, dokud neuvidíte závěrečné titulky, a to se u strategií tak často nestává. Jediným minusem, tedy minimálně pro mě, je ten, že zde máme otevřený konec a na finále příběhu si tak budete muset ještě počkat.

Celkový pocit z kampaně vám navíc umocní i skvělý hudební doprovod a bravurně zvládnutý dabing. Ten si můžete buďto nechat v anglickém znění, nebo nechat postavy mluvit svým rodným jazykem. Tedy polštinou, ruštinou a němčinou. Pokud tak učiníte, atmosféra bude ještě o to lepší. Přece jen ta polština je velmi pestrý jazyk… I když občas komicky působí rozhovory dvou frakcí, kdy postavy mluví svým rodným jazykem, a i když každá tedy mluví jinak, vypadá to, že se vůbec nic neděje. Čeští hráči navíc rozhodně nepohrdnou českými titulky.

Ovšem stále se tady bavíme o strategii, takže kromě příběhu se podíváme i na to nejdůležitější, a tím je samozřejmě hratelnost. Vývojářský tým si zde bere celkem velkou inspiraci z Company of Heroes. To ovšem neznamená, že ho taky kopíruje, ba naopak. Do taktického boje přináší pár svých vlastních prvků, které jako nápad nejsou vůbec zlé.

Taktika tady bude naprostou nutností - jak jinak - od real-timové strategie jsme ani nic jiného nečekali. Hra tedy není jen o tom poslat co největší skupinu vojáků na určité místo a čekat, že se problém vyřeší sám. I když… jak kdy.

Ve většině případů tak budete muset hlavně zprvu více taktizovat s vašimi pěšími jednotkami a věřte tomu, že ztráta každého vašeho družstva pro vás bude bolestivá. Jednotky totiž postupem času získávají v boji zkušenosti, a tak se z obyčejné pěchoty může stát jednotka elitní.

Budete tak muset využívat mapu a pro své jednotky hledat co nejlepší strategické postavení. Zde nastává asi první větší problém celé hry. Dle slov vývojářů mělo být krytí za objekty tou nejhlavnější věcí, co ve hře najdeme, ovšem já sám z toho mám pocit tak trochu rozpolcený. Problém je v tom, že jednotlivé objekty či zákopy nemají označenou úroveň krytí, takže vy zkrátka nepoznáte, jestli zídka či kus dřeva, za kterým se vaše jednotky krčí, je ten kryt, který jste hledali, nebo vám bude víceméně k ničemu.

Celkem pěknou zajímavostí je možnost sebrat vybavení padlých nepřátel, a tak si například z obyčejné pěchoty udělat plamenometníky nebo granátníky, a tím změnit statistiky vojáků či jim přidat i speciální schopnosti.

Opět na tohle vývojáři kladli před vydáním velký důraz, ale kromě pár světlých okamžiků to v reálné hře často nepoužijete, protože většinou budete do boje vyrážet s armádou připravenou v tomto ohledu na všechno. Ale i tak se mi nápad líbí a vývojáře za tohle rozhodně chválím.

Za co je ovšem pochválit rozhodně nemůžu, tak to je chování umělé inteligence. A to ať už vašich vojáků, či těch ovládaných počítačem. Nejednou se vám stane, že pošlete vojáky do krytu, ale oni místo cesty hezky zpříma vyberou tu přes nepřátelské linie a udělají si při tom ještě hezky okružní jízdu. A pokud mají zrovna opravdu dobrý den, tak se stane, že se pro jistotu rozdělí, aby dva vojáci šli zprava a ten zbytek zleva.

A právě o nic líp na tom není ani počítač. Ten dělá ještě vetší srandy a logika těchto jednotek je často k smíchu. Krásný příklad může být to, když běží přes celou mapu do krytu, ale je jim naprosto jedno, že jim v cestě stojí kulometná palba nebo že se za tou zídkou z druhé strany krčí zrovna i vaše jednotky. Ano, pro vás sice občas výhoda, ale na druhou stranu jde o problém, který by u RTS asi moc být neměl.

Po dohrání příběhové časti hry na vás čekají buďto výzvy, kde se budete muset ubránit vlnám nepřátel, nebo hra pro více hráčů. Tady už plně záleží na vašich schopnostech strategie, nebo naopak na naprosté neschopnosti protivníka. Zahrát si můžete ve dvou až šesti hráčích. Multiplayer mě zprvu i celkem bavil, ale po dvacátém zápase zjistíte, že obsahu je velmi málo. Map je pro jednotlivý počet hráčů minimum, a tak se točí převážně jedna a ta samá mapa pořád dokola.

To samé platí i pro zbytek, jako jsou výzvy nebo šarvátky. Sice už uběhla nějaká doba od vydání a vývojáři obsah postupně přidávají, ale i tak toho je žalostně málo. I když určitě zajímavou věc, kterou stihli přidat pár týdnu po vydání, je možnosti si kampaň zahrát v kooperativním režimu s vaším kamarádem. Tato novinka se mi hodně líbila, ale je škoda, že ve hře nemohla být už od samotného počátku.

Celkově jde vidět, že na hře vývojáři stále pracují, každý týden máme nový obsah a oprava chyb je v plném proudu. Při vydání během prvního týdne Iron Harvest trápila celá řada bugů, ty už ve hře ale nenajdeme.

V celkovém součtu všech kladů i záporů je Iron Harvest výbornou RTS hrou, která sice nepřináší do tohoto žánru žádné obrovské novinky, ale to, co dělá, se snaží dělat dobře.

Nabídka mechů je dobrá a právě ti jsou hlavním tahounem celé hry. Nejenom, že hlavně ti rozdělují hratelnost jednotlivých frakcí od sebe, ale následně se stávají také hlavním prvkem v soubojovém a taktickém systému celé hry. Jde vidět, že na nich si vývojáři dali opravdu záležet a postavit si tak armádu jen z chodících pevností vás bude jednoduše bavit.

Tak či onak, hra měla první týdny velké problémy, kde obsahu bylo minimum, chyb hodně a nesplněných slibů ještě víc. To během měsíce a něco vývojáři napravili, a tak se z Iron Harvestu stala hra, která dělá čest svému žánru. Věřím tomu, že vývojářský tým na hru ještě chvilku nezanevře a že se v budoucnu dočkám i dokončení celé příběhové linky, více map do hry pro více hráčů a možná i snad více frakcí, které fanoušci světa 1920+ znají, jako jsou například severská království nebo šógunát Tokugawa.

Iron Harvest je bezesporu jednou z těch nejlepších RTS poslední doby, přece jen konkurence moc není. U hry se budete na dlouhé hodiny bavit, a o to víc, máte-li kamaráda, se kterým si projedete kampaň a porazíte spolu pár nepřátel ve hře pro více hráčů.

Za tým Indiana tak můžeme hru doporučit na 8 bodů z 10 díky tomu, že za pár týdnu vývojáři stihli opravit nejen spoustu chyb, ale i přidat obsah, který slibovali. A teď už jen doufáme, že cesta světa 1920+ tímhle teprve začala.