Být tajemným nájemným vrahem a zabijákem, jo tak to je samozřejmě téma, které tu už bylo mockrát, jenomže Hitman je v této videoherní oblasti jakousi autoritou. A to, že byl Hitman odjakživa poměrně příjemným herním zážitkem, potvrdil i díl z roku 2016, který se rozhodl jít trošku jinou cestou než jeho předchůdci. Jenomže co můžeme říct o jeho nejnovějším a zároveň druhém dílu? Navzdory všem pozitivům není totiž jen tak lehké posoudit, jestli se jedná o plnohodnotný druhý díl nebo jenom dodatek k tomu prvnímu.

Bez otěží Square-Enixu, druhý Hitman dokončuje to, co jedničce chybělo

Druhý Hitman je dobrou hrou. To vám potvrdím rovnou. Jenomže otázka, jestli takhle má vypadat plnohodnotné pokračování je na místě. Pocit, že se stále vyskytujete v díle předchozím, vás totiž bude pronásledovat většinu času. Samozřejmě, jde o hru, kde je vaším primárním cílem eliminovat jednotlivé osoby, to je přece jenom podstata Hitmana. Ovšem když pohlédnete na systém map a celý gameplay, tak ten se neposouvá prakticky v žádném směru. Přestože první Hitman patřil k dobře zpracovaným dílům, druhý díl by mohl být více inovativní alespoň v nějakém ohledu. Hru si totiž jinak dokážete poměrně užít. Pokud vás baví prozkoumávání rozlehlých a propracovaných map a plánování postupu, je pro vás i druhý Hitman ideální zábavou.

Na druhou stranu, ačkoli lokace hýří různými možnostmi, na které přijdete sami či sem tam odposloucháte nějaký ten rozhovor, který vás pak navede na nějakou komplexnější linku, přesto na vás může Hitman působit stereotypně či zkrátka neoriginálně. Prostředí je sice jiné a hezky zpracované a lidnaté mapy, kde ztratit se v davu je poměrně jednoduché, působí na hráče velice dobře, ale poházené nože, kanystry a obecně předměty vybízející k použití ve výsledku pravděpodobně zase tolik nevyužijete. Budete se tak spíše držet předepsaných linek, které vás častokrát k cíli úspěšně zavedou, ale které se místy trochu opakují. Občas na vás dokonce i naplánované trasy budou působit trochu zmateně. Stejně tak u řešení případů vám bude připadat, že chvílemi zafunguje spíše něco jako náhoda nežli váš promyšlený plán. Postupujete podle instrukcí a najednou máte splněno, ale záhy zjistíte, že vlastně vůbec nevíte, k čemu vám to bylo dobré.

Dokonalé hřiště nájemného vraha

To samozřejmě dává prostor nejrůznějším kreativnějším řešením, pro které je Hitman dokonalým hřištěm, ať už se pustíte do zvláštních módů jako Sniper Assassins, kde vaší jedinou pomůckou bude odstřelovací puška či třeba Exclusive Target opakovaně nabízející nové cíle k eliminaci nebo nakonec hlavní příběhová linka skládající se z šesti úrovní. Každá z nich vám předestře trochu jiné překážky, u kterých musíte vymyslet jiný postup a hlavně musíte znovu a znovu misi prozkoumávat a projít většinu mapy. To vám samo o sobě zabere dost času a zároveň úrovně hýří skvělou znovuhratelností, jelikož ať už jste jakkoli důkladní, při prvním průzkumu velmi pravděpodobně na všechno nenarazíte.

Systém vám navíc po úspěšném odehrání mise odemkne nové možnosti, se kterými budete začínat. Můžete vycházet na úplně jiném místě, v jiném převleku či s jinými předměty, ať už se jedná o zbraně či páčidla. Záleží jenom na vás, jaký plán si vymyslíte. A to je ta hlavní věc, která je na Hitmanovi pěkná. Do ničeho vás vyloženě nenutí, můžete jít cíl jednoduše popravit před zraky všech ostatních, skutečně ano, ale přece jenom se většina z vás pustí do tichého přístupu, protože tomu je hratelnost nejlépe přizpůsobena. A je tomu přizpůsobena ve směs dobře, tomu nemůžeme odporovat, nýbrž když si zachovává svůj nevídaný stealth právě v podobě převleků, vypočítavosti a zmiňované kreativity.

Příběh, který by si zasloužil lepší pozornost vývojářů

V čem ale Hitman už strádá více je příběh. Je pravdou, že příběh v Hitmanovi ani v předešlém díle nebyl tím hlavním, ovšem přece jenom se v něm skrývala zajímavá myšlenka, kterou vám druhý díl ale moc dobře neodvypráví. Ačkoli plynule navazuje a vy se snažíte dopátrat, kdo je onen shadow client, příběh se ve hře nesnaží vůbec prosadit a hned od začátku se pro vás stane dosti chaotickým. Navíc celou dobu funguje spíše jako takové lepidlo pro jednotlivé mise, u kterých byste možná ani neřekli, že jsou s příběhem nějak zásadně spojeny. Nakonec tomu ani nepřispěla změna cut-scén, které místo animací nahradili jednoduché lehce pohyblivé obrazy.

Jak už jsem řekla, i druhý Hitman je dobrou hrou. Ovšem bohužel vám nenabídne téměř nic nového, než na co už jste si zvykli v prvním díle a působí tak spíše jako dodatek, ale to je už na vašem rozhodnutí, jak tohle na vás působí. Ačkoli místy bojuje se zmatenými herními mechanikami, hratelnost je obecně na dobré úrovni, máte-li rádi podobný styl akce. Kreativitou a volností hra září na všechny strany, a to je na ní to nejhezčí. Na druhou stranu se nejedná o titul, ze kterého si každý z nás sedne na zadek, ať už kvůli chaotičnosti či nedoladěným detailům. Druhý Hitman si tak od INDIANa vysloužil velmi pěknou sedmičku, ale patříte-li k těm, kteří mají první díl prošlý křížek krážem, připočtěte si klidně jeden bod navíc a tohle další dobrodružství si nenechte ujít i přes všechny možné chybičky.