Cyberpunk 2077 je sci-fi RPG, jaké jsme si vždycky přáli zahrát

Od samotného začátku hraní Cyberpunk 2077 jsem měl strach. Jednak protože po velmi úspěšném třetím Zaklínači z produkce CD Projekt RED jsem si nedokázal představit, s čím přesně přijdou příště. Jednak ale jak budou vnímána má následující slova popisující mých bezmála 70 hodin, co jsem ve hře doposud strávil.

Určitě se shodneme na tom, že nyní nechcete slyšet spoilery – takže klid, příběhové nebudou ani v záběrech videorecenze. Nicméně upozorňuji, že abych mohl vysvětlit dostatečně některé mé myšlenky, musím něco ukázat a popsat i z pozdější fáze hry.

Nechci totiž číst v komentářích nic o tom, že je tato recenze uspěchaná, jen protože jsme hře nevěnovali dostatek času – není to pravda. Protože Night City jsem měl naštěstí možnost projít opravdu důkladně a v klidu. Mohou být ovšem v klidu vývojáři? Na to bych si už moc nesázel. Tak co, začneme?

RPG hry zasazené do otevřeného světa nabízí klasický recept na úspěšnou městskou akci. V tomto případě Cyberpunk 2077 nedělá notně něco jinak. V roli ženy či muže zvaného „V“, si vyberete jeden ze svých původů a následně se snažíte žít ve frakcemi rozděleném městě Night City. Vaše postava má určité atributy, do kterých rozdělujete zkušenostní body – a následně uvnitř těchto atributů otevíráte celou řadu schopností.

Ať už ve městě nebo v pustinách kolem města, budete plnit rozličné úkoly pro nejrůznější postavy. Může to být špinavý byznys s drogami, ale také pátrání po unesených lidech nebo možná budete chtít závodit s gangy či se prostřílet nějakým davem – abyste se dostali k lootu, který vám zajistí lepší život. Tady je nutné pochopit, že existuje různý druh RPG v otevřeném světě; Cyberpunk rozhodně nepatří mezi survival, ale úplně čistokrevná akční adventura to také není. A proto zde přichází na řadu má první poněkud kontroverzní hláška.

Ještě nikdy jsem nehrál přesně takové RPG, jako je Cyberpunk. Tematikou jsme zde měli Watch Dogs a Deus Ex, v rámci obsahu třeba Red Dead Redemption 2 či GTA – ale tohle připodobnění vám neřekne přesně, jak hra funguje ve skutečnosti. Strom dovedností a možnosti, jakými můžete plnit jednotlivé úkoly či mise, jsou ve vašich rukách o dost víc, než je v herním světě běžné.

Z toho důvodu má Cyberpunk velmi chytlavou a akcí napěchovanou hlavní příběhovou linku, ve které máte za úkol, coby „V“, ukradnout vzácný čip mnohými zle vnímané korporaci ARASAKA. Ten je tak vzácný, že se ho všichni zároveň bojí. A není žádným tajemstvím, že pochopíte proč, jakmile ho dostanete. Právě k čipu se váže role Johnnyho Silverhanda, kde je Keanu Reeves v roli člověka, pro kterého je čip nepostradetelný. Potkávat ho tak budete na různých místech Night City. A to je všechno, co vám o Johnnym Silverhandovi prozradím. Snad jen dovolte poslední poznámku: Keanu tomu dodal fakt obrovskou šťávu.

Hlavní příběhovou linku, kdybyste chtěli proběhnout, tak zvládnete relativně rychle. Za cirka 25 hodin budete mít hotovo. Ale to by u takového RPG byla škoda. Rozhodování totiž není jen za pomoci dialogů. Ty se od běžných her navíc liší tím, že jsou částečně asynchronní a dovolí vám udělat takové věci, jako třeba odejít, když se někdo baví – a ta postava ví, že jste odešli z rozhovoru. Hra vám neřekne, že to můžete udělat. Ale když vás to napadne, nejednou se mi tak podařilo získat více peněz za zakázku jen tím, že jsem dělal nedostupného. Začne vás napadat, kolik úkolů jste mohli vyřešit jiným způsobem. Takže zatímco běžná RPG v otevřeném světě, včetně třetího Zaklínače, posunují hráče různými lokacemi a událostmi po velkém světě – a to úkol za úkolem, rozhodnutí za rozhodnutím – Cyberpunk 2077 se drží více při zemi z hlediska komplexnosti lokací, a o to víc dává důraz na rozhodovací konstrukce. Místo dlouhého hlavního příběhu se zaměřil na všechny dostupné postavy, jejich životy a aspekty Night City jako takového.

Podle toho, jak moc se ve městě zdržíte na okolních úkolech a budete se seznamovat s vedlejšími postavami, které můžete, ale taky nemusíte mít rádi, budete vcházet do hlavních příběhových questů lépe připraveni. Nebo hůře. Některé vedlejší mise mohou ovlivnit dění v hlavní lince – například, že nebudou dostupné lokace či určité vybrané postavy.

CD Projekt tedy odvážně vyzkoušel nový přístup k hernímu designu, kdy nedočkavci mohou klidně pokračovat ve vyprávění hlavní linky a ta nějak dopadne. Ale odmění ještě více ty, co si chtějí pohrát a zdržet se.

A dobrá zpráva, ačkoliv mapa města s přehršlemi ikonek vydá na dobrou rozhodovací paralýzu. Každý quest, který si vyberete, je až na výjimky něčím unikátním. Navíc nemusíte zabírat věže nebo si ikonky složitě hledat. Každá část města má své „kšeftaře“ a ti je vám automaticky nabízí; je na vás, zda je přijmete. Někdy dokonce můžete udělat pravý opak a převézt kšeftaře, když vám konkurence nabídne lepší podmínky.

Hra nabízí příběhy, které vás překvapí, někdy i chytnou za srdce. V tomhle CD Projekt umí plavat a jsme rádi, že se výpravný styl známý ze třetího Zaklínače nevytratil. Všechno, co fungovalo v něm, bylo zachováno. Jsou tu samozřejmě klasické repetitivní úkoly, jako bitkařská liga, pouliční závody, či vyplenění gangů z nebezpečných míst. Ale opět: k dohrání příběhu jejich plnění nutné není.

Délka hry se tak každému bude opravdu lišit. Ať už podle vybraného původu postavy nebo dle rozhodnutí a typu vylepšení, které pro svou postavu získáte.

Menší měřítko města taky CD Projektu pomohlo; tím, že je město vertikální, každá čtvrť plně využívá prostoru. Obsah hry je tedy za mě příjemný. Nejsou v ní nejsou žádné velké prostoje, a to díky skvěle napsaným dialogům a postavám. Žádná nemá jasně zabarvené chování.

Postavy se nechovají zle nebo nejsou hodné. Jednají ve svém zájmu nebo v zájmu těch, které mají rádi. A to je dost osvěžující. Protože se tím přeskakují obrovské nudné pasáže, nesmysly, kdy postavy naprosto z ničeho nic nesmyslně otočí, protože to vyžaduje situace a úkoly typu utužení loajality.

Když se s nějakou postavou rozhádáte, neznamená to, že vám nepřijde na pomoc. A pokud s nějakou postavou uzavřete přátelství, nikde není psáno, že vás nepodvede. Vy absolutně netušíte, jak se zachovají – stejně jako postavy interagující s vámi nemůžou vědět, jak se zachováte vy. Velké díky CD Projektu za tuhle dynamiku.

Abyste pochopili, jenom tohle scénáristicky napsat, vložit do hry a potom taky přeložit do češtiny, musel být pro vývojáře neuvěřitelně náročný proces. I takový Detroit: Become Human – který má velké rozhodovací konstrukce – je v podstatě pouhou mind-mapou, kde můžete odhadnout, jak vaše rozhodování ovlivní další chod událostí. V Cyberpunku se hraje s více rozdanými kartami, kde to neodhadnete. Kromě vašich rozhodnutí se totiž počítá i s vaším důvtipem či možnostmi ve světě.

Ať už to bude otevření tajných dveří a odhalení další vrstvy questu, díky tomu, že máte dost rozdaných bodů na sílu. Či vylepšených augmentací, které vám dovolí hackovat více věcí naráz – když naopak tyto body rozdělíte do Inteligence, odlákáte tím pozornost anebo třeba i někomu zachráníte život jen tím, že zachováte „chladnou hlavu“. Ten celý systém je navržen tak, aby vám dal co největší pocit svobody. Vy jste „V“. Projít hru můžete jako bojový droid, kde si nakoupíte hromadu Cyberware, nebo můžete pokračovat jako tajný agent tichošlápek, či skutečný samurai s katanou. Proboha, pokud máte odpor k implantátům, klidně můžete projít hru bez značných agumentací a zůstat více člověkem.

V různých obchodech po městě samozřejmě nakoupíte zbroj, můžete obchodovat se zbraněmi, softwarem pro hackování, ale většinu věcí si odnesete z tajných skrýší různých lokací, kam se podíváte v průběhu misí. Lootu je tady požehnaně. A díky tomu, že si lze veškeré zbraně vylepšovat ručně, můžete klidně do konce hry používat tu vaši jednu oblíbenou zbraň. Díky tomu je méně grindu, který ve hře přístupný je. Pokud chcete, tak na tom vyděláte spousty Eurodolarovek. Stačí, aby se z vás stala popelnice na loot; vybavení na sebe můžete házet pomocí klasického inventáře.

Nebo si můžete plněním vedlejších úkolů tak vylepšit postavu, že hlavní mise budou o dost jednodušší. Ale víte co? To je dobře, při nich se chcete víc zajímat o ten příběh. Všechno ostatní je ukryto v zakázkách pro kšeftaře.

Průchod misemi se tedy liší. Cyberpunk 2077 je více než ve stylu GTA paradoxně adventura, při které se více povídá, než se řeší akce. To ale neznamená, že se z toho na povel nemůže stát krvák jako DOOM. Některé mise přímo vybízí k tichému postupu, při kterých hackujete zařízení, procházíte šachtami, zkoušíte převézt ochranku apod. Na druhou stranu narazíte na mise, kdy si s klidem řeknete: vy mi nebudete stát v cestě, a prostě to do nich nakropíte.

Gunplay – tedy pocit ze střílení – je zde opět podřízen RPG atributům. Nečekejte tedy dechberoucí realistické chování. Kam míříte, tam střílíte. Různé zbraně jinak kopou. Ale jinak je jejich chování podobné k The Division. Nebo při hraní deskovek. Slouží pro udělování ran poškození. Rozhodně ale nejde říct, že by Cyberpunk 2077 byl špatnou FPS střílečkou. To samé lze říct pro kontaktní souboj. Nevyužil jsem tedy skryté čepele – pardon, ale hrozně se mi líbil styl na katanu. A tomu jsem nakonec podřídil strom dovedností. V každém případě jsou souboje poměrně chaotické a umí být dost náročnou výzvou.

Mohl bych tady dlouze popisovat mé další zážitky. Jako třeba, když jsem zmáčkl na klávesnici klávesu V a viděl jsem, jak přijelo mé auto, skoro jak Klepna na zavolání. Nebo jaké všechny easter eggy jsem našel. Jak jsem převezl jednu celou frakci tím, že jsem se natajňačku spřáhnul s agenty NetWatch a nikdo nic nepoznal. Nebo jak jsem se dostal složitě k vzácné kataně, kterou jsem si vylepšil, aby udělovala víc než 1500 DPS a šmikal jsem nepřátele prakticky na jednu ránu.

Všechna vaše rozhodnutí mají nějaký smysl. A i když se nejedná o revoluci. Tak dohromady vše funguje dobře. A troufám si tvrdit, že vás bude bavit právě ať už zajímavý sci-fi námět, tak pravidla hry – protože dovolují každému z nás mít trochu jiný průchod a zažít něco jinak. Už se těším, co mi řekne redakce na některé události a vyloženě se těším, až si poslechnu, jak některé questy vyřeší.

Zbývá nám tedy dořešit poslední bod této recenze. Co je tedy špatně? Popravdě dost věcí. Alespoň v naší kopii pro recenzi jsem zažil drsné propady snímků, rozmazaný obraz a textury, propadávání objektů či zacyklení některých hlášek.

Pokud jsem se někde vyloženě zasekl, stačilo načíst poslední pozici a vše bylo v pořádku, takže je jasné, že většina těchto bugů je prostě dočasná. A protože jsem neměl k dispozici Day 1 patch, tak mohu jen věřit, že to CD Projekt zvládne. Stav hry mi připomíná kopii na recenzi, kterou jsme dostali na třetího Zaklínače.

Důležité je tedy zmínit, že ve hře jsem zažil dechberoucí scény a lokace, které vypadají skutečně „sexy“, next-genově, aby se vzápětí hra proměnila na divně mázlý obraz. Nemůže za to mimochodem ani DLSS, ani ovladače na grafiku; bavíme se o nativním 4K rozlišení. Obecně o výkonu vám toho nejsem schopen říct víc, protože vím, že na 4K bych na 60 snímků rozhodně s ray-tracingem bez zapnutého DLSS nedosáhl. A to prosím na i9 poslední generace a RTX 3090. Když však stáhnete rozlišení na 2K nebo dokonce plánujete hrát hru na FULL HD, pak se optimalizace značně – a tím myslím enormně – zlepšuje.

V žádném případě přitom hra nevypadá vůbec zle. A to i na střední detaily. Takže myslím, že většina hráčů může zůstat v klidu. Co se týče pocitu z „máznutých objektů“ nebo nedokonalostí – budu nyní mluvit výhradně subjektivně za sebe: já si hru i přesto užil. Lokace totiž vypadají nádherně. Postavy mají úžasné animace. Nicméně je škoda, že vymizely prakticky velkolepé cut-scény. Pár jich tu je. Ale vaše postava, protože jste v režimu z pohledu první osoby, na sebe většinu času neuvidí.

Většina cut-scén se odehrává z prvního pohledu. A ačkoliv chápu proč – a rozhodně to pochopíte taky, má to svůj moc dobrý důvod – neubráním se pocitu, že mi ty „zaklínačské“ cut-scény ze třetí osoby trochu chybí. Ale pardon, mluvím o osobní preferenci, ne nutně o chybě hry.

Na druhou stranu… Tu a tam animace glitchují nebo mají problémy s fyzikou, ale jsem si na 100 % jistý, že je to tak na začátku u každé open-world hry.

Mělo by se to ignorovat? Rozhodně ne, ale něco vám povím: pokud jsem byl schopný sesadit Anthem, který vypadal naprosto skvostně a neměl výrazné technické problémy za to, že mu chybí obsah, mohu to rovněž otočit. A to, co jsem teď řekl, nezní v porovnání s Anthemem ani tak moc fér.

Ale narovinu: Cyberpunk má výborný obsah, výpravný sci-fi příběh a implementoval do RPG systému řadu novinek, ze kterých se vsaďte, budou čerpat další vývojáři celé následující roky. To se mi zdá, že opravovat nemusejí. A tudíž opravit grafické nedostatky, vylepšit možná lehce řízení aut, napravit glitche a bugy, které i tak dovolují dohrát příběh do konce, se mi uznává daleko líp, než čekat na opravu obsahu.

CD Projekt RED rozhodně nezklamal. Myslím, že obětí „hypu“, za který si částečně mohou sami vývojáři, jsme tak trochu všichni. Tak jsem zvědav, zda mi dáte v komentářích za pravdu, nebo se mi po dohrání hry vysmějete, co jsem to tu blekotal. Ale já si za tou dnešní 10tkou budu stát.

Cyberpunk 2077 mi jako hráči dal všechno, po čem jsem v rámci tohoto sci-fi toužil. Dál můžeme polemizovat nad tím, kolik toho má pro nás CD Projekt ještě ukryto. Však vezměte v potaz, kolik obsahu přibylo do třetího Zaklínače od jeho vydání.

A díky tomu, kolik možností Cyberpunk oproti Zaklínači nabízí, se vám bude do tohoto světa raději vracet a zkoušet procházet další sekvence jinak. Právě protože je tahle hra stavěna, symbolicky řečeno, do šířky místo do výšky. Snad pochopíte, co tím myslím, až si hru sami zahrajete. Hodně štěstí v Night City!