Call of Duty: Vanguard je ukázkou špatně provedené práce

Světoznámá série Call of Duty nám dovolila prožít ty největší historické momenty naší minulosti i fiktivní bitvy blízké budoucnosti. Nový titul s podtitulem Vanguard k tomu přistoupil odlišně a rozhodl se nám ukázat, jak by vypadala druhá světová válka v alternativní realitě.

Kampaň, multiplayer i zombie mód, každý jeden slavný aspekt série je obalen v kulisách typického prostředí, které chce být povědomé stejně jako odlišné. A zrovna tak se titul snaží změnit koncept své zatvrzelé hratelnosti. Znovu. Jenomže sázka na jistotu ani touha po změně nemusí vždycky stačit. Call of Duty: Vanguard se svou snahou i neomaleností zašlapalo do země a ukázalo, že jsou bitvy, ve kterých nemá cenu bojovat. Tohle se Sledgehammer Games totiž doopravdy nepovedlo.

Call of Duty: Vanguard je akční střílečkou z pohledu první osoby, ve které se vydáme do alternativní druhé světové války. Skrze mise se probojujeme do středu slavných bitev, které se nový díl pokusil zrekonstruovat, a budeme svědky hrdinských činů jednotky, kterou nám hra svěří do rukou.

Příběhová kampaň se nám rozhodla odvyprávět příběh pěti postav. Zatímco se ale snaží zachovat si autenticitu a zároveň být rozličnou, budete vhozeni do vypravování, které chvilkami postrádá veškerý smysl. A to jak příběhově, tak hratelně. Jednotka se skládá z členů rozdílné rasy i národnosti, čímž vývojáři zabrousili hned několikrát k poměrně citlivému tématu – a to je pravděpodobně její největší plus. Namísto toho, abyste ale v kampani následovali hlavní příběhovou linku, budete přihlížet tomu, čím si jednotlivé postavy prošly v minulosti. To ústí v situaci, kdy je samotný příběh neustále rozbíjen krátkými povídkami a problém také je, že postavy sami o sobě nedospějí v charakter, který by vám utkvěl v paměti. Kampaň je na to příliš krátká.

Arthur, Lucas, Wade i Polina jsou každý jiný svou osobností a také svými dovednostmi. Ale v rámci hraní vám nebude příliš záležet, jakou postavu ovládáte. Dovednosti jsou totiž ve většině případů prázdným designovým rozhodnutím.

Arthur dokáže rozdávat rozkazy celé jednotce. Jenomže takový rozkaz vypadá jako: „zaútoč tady“ anebo „zaútoč o metr vedle“. Jednotka následně přesměruje svou palbu na místo, aby pár vteřin na to přestala a čekala na další identický rozkaz. Lucas může nést více typů granátů a vidí jejich trajektorii. Wade může za pomoci soustředění vidět nepřátele přes zdi a mít automatické zaměřování. A Polina může šplhat po budovách, plížit se rychleji a z rukou nepustí ani svou odstřelovací pušku. Kterou ale může najít i jiná ze zmiňovaných postav. Posuďte sami, zda jsou takové „schopnosti“ něčím, co rozbíjí jinak stereotypní kampaň.

Rozhodnutí o několika postavách a nahlížení do jejich minulost ovšem má svou výhodu. Vývojáři si totiž chytře uvolnili ruce. Mohli nás vzít do srdce Stalingradu, bitvy u Midway či nás spolčit s takzvanou 93. pěší divizí, též známou jako „barevnou“ segregovanou jednotkou Spojených států.

Mise tak mají odlišný nádech a změna prostředí, zbraní i celkového dojmu hře velmi sluší, ale na úkor toho jsou také mise nevyvážené. Zatímco s Polinou budete v jedné misi střílet ze své odstřelovačky, čelit vlnám nepřátel a plížit se v troskách pouze s jedním nožem, jiné mise jsou pouhou střelnicí. A to ještě zdůrazňuji: velmi naskriptovanou střelnicí. Call of Duty takové vždycky bylo a akci navozovalo poměrně uměle. Ale za poslední roky jsem si toho nebyla vědoma tak jako v případě Vanguardu. Spouštění načasovaných výbuchů i nabíhání neexistujících vojáků bylo zkrátka očividné. A to nemluvím o tragické umělé inteligenci, která zvládla nehybně stát na místě, bezmyšlenkovitě vbíhat před mušku nebo mě ignorovat pod lehkou rouškou tmy.

Nový díl série tak nevnáší do kampaně nic originálního. Pouze bere to, co už herní průmysl přinesl a nešikovně obsah slepuje dohromady. Call of Duty: Vanguard se snaží být čímkoli jiným jenom ne tím, čím vždycky bylo. Což je trochu paradoxní, že ano? Sérii je téměř každoročně vyčítáno, že nepřináší nic specifického a originálního. Jenomže Vanguard je k tomu ještě kampaní, která nemá identitu ani duši.

Když jsem létala v oblacích, zdálo se mi, že hraju Battlefield, když jsem viděla nepřítele přes zdi, bylo to Assassin’s Creed, když jsem z vysoké budovy odstřelovala nepřátele, tak Sniper Elite, a při tajemných plížících sekvencích Metal Gear Solid. Nehledě na to, že mise nebraly inspiraci pouze z jiných děl, ale kopírovaly svůj vlastní obsah. Některé části tak působily téměř identicky. To je v kontrastu toho, co všechno se podařilo přinést předešlému Black Ops Cold War, zkrátka škoda a jedna velká nevyužitá příležitost. Jediné, co Call of Duty: Vanguard dokáže povznést, je její audiovizuální zpracování. Cut-scény, filmové předěly i samotná grafika je na výborné úrovni a stejně je na tom audio. Nikoli pouze v rámci hudebního doprovodu, ale také zvuk výstřelů, zbraní i granátů prošel vítaným vylepšením. To ale zkrátka k tomu, abyste vytvořili dobrou kampaň, nestačí.

Takže to máme nezajímavé příběhové pojetí, které je navíc předvídatelné, nevyvinuté postavy a chaotickou strukturu hratelnosti. Call of Duty: Vanguard tak může zachránit snad jenom střelba a multiplayer.

Pokud bychom se nejprve zastavili u střelby, můžu říct, že prošla od předchozího dílu vylepšením. Zbraně se totiž více přibližují oblíbenému Modern Warfare z roku 2019. Manipulace s nimi je opětovně maličko těžší, vrací se možnost vyklánět se zpoza krytu a nezavánějí čistou arkádou. Například ale střelba z odstřelovací pušky nebere v potaz žádnou trajektorii kulky. Což bych v případě, že hrajeme za postavu, která je na střelbu z takové pušky vyloženě zaměřena, docela očekávala. Její největší problém tak je, že se svou funkcionalitou nachází přesně mezi Modern Warfare a Black Ops Cold War. Není vyloženě arkádová, ale ani nikterak „realistická“.

Podobnou definici bychom mohli vztáhnout i na multiplayer, který je někde na pomezí předešlých dvou titulů. Mód pro více hráčů přináší to, co byste očekávali – do rukou se vám dostane řada zbraní, které si můžete dle libosti po dobu hry vylepšovat, a klasické módy se vracejí v nezměněné podobě. Ty si vychutnáte na nových mapách inspirovaných druhou světovou válkou, které nabízejí poměrně diverzní zážitek. Jejich největší chloubou je destrukce prostředí, díky kterému můžete rozbíjet okna, dveře či části zdí a vytvořit si tak nový prostor pro střelbu i případný únik. Některé mapy jsou ovšem svou rozlohou neadekvátní pro prostorově náročnější módy jako například Domination. V takovém případě se z Call of Duty stává klasická run-and-gun akce, kdy nemáte čas prakticky na nic.

Proti tomu se vývojáři snaží bojovat takzvaným Combat Pacingem, který vám umožňuje zvolit si tempo vaší hry. Můžete si zvolit taktičtější hru, která vás přesune na menší mapy s klasickým počtem hráčů 6 na 6. Nebo naopak se pustit do nejchaotičtějších bitev na velkých mapách s až 24 hráči. Ačkoli byla snaha znát, run-and-gun akci se multiplayer nevyhnul tak jako tak. To se snaží změnit nový mód Champion Hill, který kombinuje prvky battle-royalu a takzvaného Last Man Standing módu. V rámci jednoho zápasu se utkáte hned s několika týmy, které se vám budou snažit ukrást omezené množství životů a k mému překvapení se jedná o příjemné osvěžení jinak stávající struktury.

Slovo „změna“ trefně vystihuje i třetí část, kterou Call of Duty tradičně nabízí: zombie mód. Ale jak můžete tušit, stejně jako v případě kampaně se nejedná o změnu k lepšímu. Nejenom, že příběhové pojetí je značně utlumeno, ale i po hratelné stránce se z poměrně zábavné střelnice stala střelnice s jednotvárnými úkoly.

Celý mód je zakořeněn na mapě Stalingradu, odkud se postupně teleportujete do odlišných destinací, které jsou pouze mapami převzatými z multiplayeru a vaším úkolem je sesbírat pozůstatky nemrtvých nebo… eliminovat nemrtvé. Takže budete v zásadě eliminovat nemrtvé. A to je tak prakticky všechno. V centrálním Stalingradu si můžete vylepšovat zbraň, doplňovat munici či nacházet „lektvary“, které vám vylepší statistiky. Ale to by měla být tak nějak samozřejmost a nikoli výstřednost stojící za zmínku.

Co vám mám tak říct. Call of Duty jsem si téměř pokaždé i navzdory očividným chybám užila, protože se jednalo o jednoduchou a zábavnou střelnici. Ale Vanguard mě letos vyloženě nudil. A to už je co říct. Při hraní každé části Call of Duty: Vangurd pociťujete, že tomu něco chybí. Že na něco nezbyl čas anebo zmizely ambice vývojářů z nového dílu udělat alespoň úctyhodné pokračování. Vanguard je bohužel titulem, který do sérii nevnáší nic, dokonce ani svou vlastní identitu. A nejsmutnější na tom je, že na hře snaha vidět je. Jenom ji někdo, stejně jako celé Call of Duty: Vanguard, nechal v polovině cesty zet prázdnotou.

Proto mi nezbývá nic jiného, než ji ohodnotit pouze 5 body z 10. Je to přísné? Ano. Ale jak Modern Warfare z roku 2019, tak Black Ops Cold War nám dokázalo, že i generická značka jako Call of Duty umí přinést něco nového nebo minimálně něco, co vám utkví v mysli. Nový díl vás sice na pár hodin zabaví, ale stejně jako lidský život ve válce pomíjí, i Vanguard zanikne. A to dřív, než by kdokoli čekal.