Bleeding Edge skrývá potenciál, který málokdo vůbec docení

Jednou za čas vždycky nastane doba, kdy se herní vývojáři snaží naskočit na rozjetý vlak. Jakmile máte koncept, který funguje a který si především hráči oblíbí, máte velmi vysokou pravděpodobnost, že podobnou adaptaci nevidíte naposledy. Podobně jako si každé studio chce vytvořit svůj battle-royale, máme tu více než dost takzvaných heroes shooters neboli her, ve kterých se váš tým skládá z postav majících rozdílné schopnosti. 

A přesně do něčeho takového se rozhodli pustit i vývojáři z britského studia Ninja Theory. Působivé cut-scény, jaké jsme mohli znát z jejich nejznámějšího titulu Hellblade Senua’s Sacrifice, tak vyměnili za bojové arény a místo vyprávění sáhli po horlivé akci. A já tak nějak stále nedokážu pochopit, proč to vlastně vůbec dělali. 

Bleeding Edge jako další spadá pod kategorii multiplayerových týmových her na hrdiny, ve kterých budete bojovat ve skupinkách čtyři na čtyři. Podobný žánr je oblíbený z určitého důvodu. V takovém konceptu máte všechno potřebné: proměnlivou hratelnost, týmovou spolupráci, různorodé charaktery a paletu bojových arén obalených do podoby zajímavých prostředí. Jenomže to stále nestačí. Bleeding Edge splňuje veškeré požadavky, které by podobná hra měla mít. Přesto mu chybí jiskra, která vás takovou hru skutečně přinutí hrát, myšleno dobrovolně a s úsměvem na tváři.

Slovo týmová je v tomto případně obzvlášť důležité, a to ať už se bavíme o komunikaci či správné sestavě vašeho týmu, která není ani tak výhodou jako vyloženě klíčovým bodem pro úspěšné zakončení kola. Tou nejlepší možnou cestou je mít samozřejmě zastání ve všech třídách, které se nám klasicky dělí na útočníky, podporu a tanky.

A hrdinové nejsou rozhodně problémem, který táhne Bleeding Edge ke dnu. Každý hrdina je unikátní, má originální vizuál a svůj vlastní příběh. Při pohledu na schopnosti určitě pocítíte, že už jste je někde dříve viděli. Ninja Theory je ovšem zvládají chytrým způsobem recyklovat a trefně nakombinovat a přerozdělit osobitým hrdinům. 

Ať už běháte jako Gizmo s těžkým kulometem a v kapse schováváte raketomet, zachraňujete spoluhráče pomocí své bariéry jako Miko či se pomalu proplížíte k nepřátelům jako Daemon, postavy jsou správně uchopené a jednoznačně vidíte, že charakterovou stránku postav zvládá Ninja Theory velmi dobře. Dokonce i samotná hratelnost je obstojná. Zatímco s některými hrdiny musíte zamířit přímo do jádra boje, s jinými můžete stát opodál a tiše přihlížet, jak nepřátelům ubíhá život před očima. Jenomže tady přichází první ALE. 

Postavy nemají jenom rozdílnou sadu schopností a odlišné zbraně, ale také jinou výdrž. Zatímco silnější postavy snesou o pár ran navíc, podpora toho sama za sebe moc nesnese. To je samozřejmě logické, nýbrž když se tu bavíme o týmové hře. Problém ale nastává v momentě, kdy ten tým nemáte. Pokud nemáte vlastní skupinku kamarádů, kteří chtějí v bláznivých arénách bojovat po vašem boku, upřímně, jenom těžko si Bleeding Edge v jakémkoli směru užijete.

Pokud váš tým totiž nespolupracuje a především nekomunikuje, stává se i v krajních případech nehratelný. Apelování na týmovost je rozhodně krokem správným, ale když se do hry bez vlastního týmu pomalu ani nedostanete, protože musíte vyčkávat na to, až se nějaký ten jedinec na druhé straně světa konečně připojí do vašeho takzvaného týmu, další dva hráči ho opustí, jelikož už se jim nechce čekat. A tak skončíte u dělání přemetů, otoček a všelijakých kravin na startovacím poli. A je to vážně to, co jste v té hře chtěli dělat? 

Bleeding Edge vás nemůže nalákat ani na své módy, které jsou všudy všeho dva - jedním je základní zabírání stanovišť a druhé sbírání takzvaných power cells, které ve správné fázi musíte donést na kontrolní bod. A jak sami můžete vidět, ani jeden z módů nenabízí nic, co bychom už neviděli.

Pozoruhodnější jsou naštěstí mapy a bojové arény, ve kterých se odehrává veškerá akce. Map na rozdíl od módů je poměrně dost a všechny jsou zapamatovatelné. Každá se snaží základní hratelnost obohatit nejrůznějšími zkratkami, které nám umožní dostat se nad nepřátele či nástrahami, které vás můžou dohnat k předčasné smrti. 

Jak můžete sami vidět, přestože Bleeding Edge splňuje definici her na hrdiny téměř ve všech ohledech, nestačí to. Kromě originálních charakteristik hrdinů a nevšedních map nenabízí nic, co bychom neviděli či neznali a nemohli si zahrát v jiné již existující hře, která ještě ke všemu pojala hratelnost v mnohem zábavnějším stylu. Nezbývá nám tak nic jiného, než vám Bleeding Edge doporučit na pouhých 5 bodů z 10.

Pokud vás hra čímkoli zaujala a pokud máte další tři spoluhráče, kteří do toho půjdou s vámi, zkuste to. Jsou to především detaily, které vás možná donutí mít Bleeding Edge rádi. Podpis studia Ninja Theory ve hře naleznete, ale osobně si nedokážu opodstatnit, proč se do něčeho podobného vůbec pouštěli. Možná to byla touha zkusit něco jiného nebo nutkáni splnit si svůj dětský sen. Tak či onak, Bleeding Edge se jen marně snaží prorvat na trh, který už je dávno přehlcen.