Už dlouho jsem u žádné recenze neměl tak moc rozporuplné pocity jako u dnes recenzované akční adventury Blades of Fire. A možná o to víc, když za titulem nestojí žádné nové studio, ale MercurySteam, kteří mají za sebou například Castlevania: Lords of Shadow nebo především Metroid Dread z roku 2021 pro Nintendo Switch. Na jedné straně tu máme unikátní soubojový systém, který přináší zajímavé akční pasáže. Na druhé straně jsem ale neustále během hraní cítil frustraci i pocit zklamání z nevyužitého potenciálu. I když mám rád mnohdy AA tituly více než kdejaký AAA produkt, tak Blades of Fire si mojí náklonnost nezískalo.

Příběh nás zavede do nejmenovaného království, kde zlá královna Nerea pomocí kouzla promění všechnu ocel v kámen. My se v kůži Arana vydáváme královnu zabít. Po našem boku při tomto úkolu bude ještě Adso – mladičký učeň, který bude naší chodící encyklopedií. A to je vlastně vše, co o příběhu budete potřebovat vědět. Celý děj je totiž zbytečně moc fádní. A i když se ho vývojáři snaží posouvat do popředí, celé vyprávění působí spíše jen jako výplň. Začátek nemá dostatečný spád a určité myšlenkové pochody v příběhu působí odflákle. Všechno to působí jako akční film, v němž postavy nemají dostatečnou hloubku. Pro diváka je to spíš o tom, aby viděl litry krve a mlácení všech potvor. Ovšem na plátně tento přístup funguje líp, když se jedná o dvouhodinový film, než tady – u třicetihodinové hry.

Svět, ač má dobře vymyšlené základy, se nikam neposouvá. Spoustu věcí, které se v něm dějí, vám nedokážou vývojáři dobře vysvětlit a příběh nabírá větší spád až ve svém finále, kde také zároveň celé vyprávění utne bez nějakého většího závěru.

Největší problém ale vidím v tom, že příběh nemá vlastně pointu. Přitom základní postavy jsou napsané vlastně dobře. Aran coby hlavní hrdina je příjemný drsňák, který se snaží tvářit jako Kratos, ale vlastně se dokáže i smát. To samé Adso. Jejich chemie funguje a spolu tvoří vlastně celkem fajn pár na cestu. Problém u této dvojice vidím jen v tom, jak se vývojáři snaží tvořit jejich vztah. Chybí tam nějaký pokrok a poznávání se navzájem. Hra se vám snaží namluvit, že jejich vztah je zprvu chladný a až postupným dobrodružstvím si k sobě najdou cestu, to ale nejde vidět.

Ostatní vedlejší postavy jsou na tom o poznání hůř. Je jich vážně málo, ale i tomu málu se nedostalo dostatek pozornosti na to, aby vás byť jen jedna dokázala něčím pozitivně nadchnout. Většinou se ve hře objeví na pár hodin, s něčím vám pomůžou a následně – bez toho, aniž by se jejich příběh uzavřel – prostě zmizí. Korunu tomu nasadil děda s Alzheimerem, který se nově řadí na první místo mého žebříčku nejotravnějších postav ve hrách. Koho sakra napadlo, že mu dá pět hlášek, které bude opakovat pořád dokola. A ještě když vás má vést napříč úkolem, během kterého si nemůže ani vzpomenout, kde je? Poprvé to bylo vtipné. Podruhé budiž. Ale když už po desáté řekne, že si toto místo pamatuje, a pak minutu hledá kudy dál, tak jsem myslel, že ovladač vyhodím z okna. Když jsem u toho, co je a není vtipné, tak bych rád poukázal na humor vývojářů. A ne v dobrém. Příběh drtivou většinu času působí seriózně, ale občas až dětinské vtipy mi přišly fakt přes čáru toho, kdy působí vyloženě trapně. Náhodné vtipy o prdění prostě nejsou vtipné…. 

Většinu herní doby ale budete věnovat spíše mlácení nepřátel než příběhovým zvratům. Blades of Fire je akční adventura z pohledu třetí osoby, která na první pohled vypadá vlastně dost obyčejně. Ve svém jádru ale schovává hned dvě zcela skvělé mechaniky, které z ní dělají vlastně dost zajímavý titul. První z nich je překvapivě komplexní soubojový systém. Oproti ostatním hrám ze svého žánru nedostanete do ruky jen dva útoky v podobě normálního a silného. V tomto případě bude i důležité to, z jakého směru útočíte. Podle klávesy totiž vybíráte směr, kterým útok povedete. Na výběr jsou pravá a levá strana a útok na hlavu nebo na trup. Soubojový systém se díky tomu stává daleko více interaktivní. Protivníci pak mají i podle zbroje slabá místa, která budete muset zasahovat. Osobně mi tento soubojový systém přišel skvěle navržený a oproti jiným hrám se mi přístup vývojářů líbil. Souboje díky tomu působily živěji a každý střet byl i více o taktice.

Bohužel i přesto, jak dobře je systém navržený, jsem neustále cítil, že vývojářský tým nedokázal tento systém vzít a využít naplno. Většina nepřátel má slabá místa už předem určená a vám tak stačí jen vybraným směrem mlátit neustále dokola. Jen naprosto výjimečně se tyto slabiny přesouvají. Osobně jsem čekal například nějaký krycí systém, kde budete muset proniknout skrze obranu či určovat směr útoku podle postavení nepřátelské zbraně, ale ono ne. Takže i přesto, že se mi systém opravdu líbil a klidně bych ho uvítal u více podobných her, nemohl jsem se zbavit pocitu, že využití této mechaniky mělo mnohem větší potenciál, jak vás zabavit.

Jak jsem ale říkal, hra má hned dvě skvělé mechaniky. Tou druhou jsou zbraně. Ty napomáhají tomu, abyste u hry museli přemýšlet více strategicky. Najdete zde tři typy poškození – bodné, sečné a drtivé. Takže nejen že musíte útočit správným směrem, musíte určovat i správný typ poškození, které bude na protivníka vhodné. Je jasné, že sečné poškození bude proti plátové zbroji k ničemu, takže buďto budete muset mít dostatečně průbojné bodné poškození, nebo zničující silné údery. Ke správnému určení vám napomůžou barevně označená místa těl, která vám prozradí, jak moc vaše poškození bude účinné. Zbraní máte hned několik typů, přičemž z každé třídy máte ještě různé varianty, které budou mít svoje silné a slabé stránky. Škoda je, že jednotlivé svitky, které vám jednotlivé typy zbraní odemykají dostanete k jednotlivým až v pozdní fázi příběhu.

Ovšem to není jediná zajímavá věc na zbraních. Dalším důležitým faktorem je, že všechny zbraně, které budete používat, si musíte vy sami vykovat. Můžete si ji naprosto volně upravit tak, aby vyhovovala vašemu hernímu stylu a to podle materiálu či volby typu ostří či delky čepele. Mini hra v podobě kování se mi extrémně líbilo. Byla zábava si kovat každou novou zbraň a následně zkoušet, jak moc se vám vaše vražedná hračka sedne do ruky. Škoda jen, že to jak bude zbraň účinná určují jen vybrané materiály a následné kování už pak jen určuje životnost zbraně a ne její efektivitu či snad jak bude vypadat. Zbraň bude prostě vždy stejná, ať už se vám kování povede nebo ne.

Ovšem i tak to nic neměnilo na tom, že interaktivní kování a vyrovnávání oceli bylo navrženo skvěle – i po desítkách hodin mě do kovárny bavilo se vracet. A to budete muset dělat relativně často. Zbraně se totiž postupně tupí, a tím pádem ztrácejí i svou účinnost. Podle toho, jak moc se vám během kování dařilo, sice prodlužujete její životnost, ale ani tak nebude žádná zbraň nezničitelná. Možná to zprvu bude působit frustrujícím dojmem, že vás vývojáři neustále nutí kovat nové zbraně, ale zároveň vám tak dávají možnost s arzenálem více experimentovat a zkoušet častěji něco jiného. 

Po světě se pak budete pohybovat v polo-otevřených lokacích. Vizuálně je svět navržený hezky a originální design je povedený. Dohromady čtyři mapy jsou pak dostatečně rozličné, dokázali každým přesunem dostatečně zaujmout. I když to tak na první pohled nebude působit, svět je obrovský a na každém rohu vás čeká nějaký poklad. To všechno je sice fajn, ale nic to nezmění na tom, že level design je udělaný příšerně. Polo-otevřené lokace nabádají k tomu, abyste se v nich ztratili. Hře pak chybí jakákoli minimapa a vlastně i ukazatel toho, co máte dělat. Jasně, ve většině případů budete vědět, kam zhruba jít a co dělat. Jenže zbytek času? To budete jen donekonečna bloudit a hledat, kam vlastně máte jít dál. Mnohdy jsou odbočky schované tak nesmyslně, že budete klidně třicet minut chodit v kruhu, abyste našli jedno blbě schované tlačítko, které vám řekne, co dál. Někdo má třeba rád, když vám hra neřekne hned, co máte dělat a nevede vás za ručičku. Někdy je to fajn. Ale když dostanete za úkol najít čtyři věci a vy vlastně ani nevíte, kde máte začít, může to být těžké. Ovšem naprosto špatně je, když se tyto věci objeví na místech, kde už jste předtím byli. Vy tak musíte jen náhodně chodit a doufat, že danou věc zrovna najdete. Celkově mi toto rozhodnutí přišlo vážně nešťastné, kdy jsem neustále měl pocit, že jen něco hledám, bloudím sem a tam a nemůžu se kvůli tomu posunout dál. A to bych o sobě řekl, že mám opravdu skvělý orientační smysl. Snad nikdy jsem z level designu nebyl tak frustrovaný jako právě u Blades of Fire.

Nejhorší je, že si hra přebírá určité mechaniky z Dark Souls a jiných souls-like her. Není to soulsovka, to určitě ne, ale třeba takový bonefire tady najdte. Akorát že meč v ohništi tady tedy nahrazuje kovadlina. Kromě záchytných bodů slouží k teleportaci anebo k tomu, abyste si zde mohli odpočinout. Což ale oživí všechny nepřátele na mapě. Nutno ještě zmínit, že ač to není soulsovka a rozhodně bych ji obtížností například k Dark Souls nepřirovnal, tak bych zároveň Blades of Fire neoznačil za lehkou hru. I přesto, že si můžete vybrat jednu ze tří obtížností, tak i na tu nejlehčí budete občas umírat.

Grafický kabátek je už jen taková tečka na závěr. Někomu se bude líbit určitý retro styl, u kterého jsem si připadal, jako kdybych se přesunul do éry PlayStation 3 jen trochu s lepšími texturami, ale za mě tohle bylo až moc velké retro. Nějak mi grafický styl ani po 30 hodinách nesedl a nemůžu ho tedy moc pochválit. O poznání líp je na tom hudba. Někdy zahrály až neuvěřitelně dobré skladby, které mě mile překvapily, ale jindy je hudba naprosto nevýrazná a bez většího důrazu na dané scény. Dabing je povedený a projevy herců se mi líbily. Ale občas bych ocenil více emocí.

Co k tomu na závěr dodat. I přesto, jak jsem na hru kritický, bych neřekl, že se jedná o vyloženě špatný titul. Jen je bohužel až moc průměrný. Dokázal přinést skvělé mechaniky a zajímavý svět, ale žádnou myšlenku nedokázal dotáhnout do konce. Souboje působí svěžím dojmem a typů nepřátel je opravdu hodně, takže se během kosení toho všeho jen tak nezačnete nudit… ale nedokážu se ubránit tomu, že jsem od toho chtěl prostě víc. Vyložené zklamání jsou pak bossové. Těch pár hlavních je fajn, ale ti vedlejší ani nestojí za zmínku. Jde jednoduše vidět, že skvělé nápady tady vážně byly a kdyby je někdo opravdu vzal a vyždímal z nich maximum, tak věřím, že dnešní recenze byla o dost pozitivnější. I tak bych ale titul dokázal doporučit fanouškům, kteří milují éru PlayStation 3 her. Blades of Fire totiž působí jako retro mlátička před patnácti lety. Ono to není nutně špatně a věřím, že své příznivce si to najde, ale já to bohužel nejsem.