O nezapomenutelné a okouzlující kráse prvního Zaklínače

Sponzor pořadu je disk Kingston FURY Renegade G5

Bílý Vlk. Řezník z Blavikenu. Mutant. Proměněnec. Vědmák. Gwynbleidd. Za ta dlouhá léta, co bělovlasý a věčně nabručený proutník Geralt z Rivie brázdí Kontinent, mu lidé dali mnoho jmen. Když se řekne Zaklínač, spousta lidí si možná hned vzpomene na původní knihy Andrzeje Sapkowského, ale upřímně si myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to byly především herní adaptace od polského studia CD Projekt RED, které celý ten fantastický svět dostaly do povědomí nejširšího publika. A to v takovém měřítku, o jakém se Sapkowskému ani nesnilo. Nejúspěšnější je bezesporu třetí díl Divoký hon, který slaví již 10. let od vydání. My se ale v následujícím videu budeme věnovat jeho předchůdci, se kterým to všechno začalo. První díl byl začátkem nejenom Geraltovy herní cesty, ale také cesty zmíněného studia, jež se z původně malé polské firmy vypracovalo na globální herní ikonu.

Studio na začátku výroby získalo práva na herní adaptaci Zaklínače přímo od samotného Sapkowského, ten však hernímu médiu zrovna nevěřil a slovo "skeptický" by bylo asi až moc jemné. Řekl si tak jen o jednorázovou částku a práva odklepl s přístupem „No a co, stejně to nikoho zajímat nebude“. A my už víme, jak nesmírně toho o nějaký čas později, kdy se z trilogie stal fenomén, litoval. První hra vznikla na modifikované verzi Aurora Enginu od BioWare, na kterém běžela i RPG klasika Neverwinter Nights. Vývojáři museli engin brutálně překopat, přidat vlastní kameru, animační styl, souboják i systém rozhodování a následků. Byl to boj. Technologický, kreativní i rozpočtový. Ale z toho chaosu, potu, vodky a možná i krve se nakonec vyloupl titul, který v roce 2007 překvapil část herního světa. Ne vyloženě dokonalostí, ale ambicemi, atmosférou a hlavně tím, že měl koule být jiný. A tak se zrodil Zaklínač.

Pojďme si rychle připomenout příběh. Ten nás zavede do Severních království 5 let po událostech knižní ságy. Geralt, slavný bělovlasý zabiják monster, se ocitá v zaklínačském hradišti Kaer Morhen, kam ho zavezou jeho vědmáčtí parťáci poté, co ho najdou slabého a zmateného v lesích. Geralt se postupně zotavuje, ale bohužel se potýká s pořádnou amnézií, kvůli které si nepamatuje téměř na nic z předchozích několika let. Na hradiště posléze zaútočí mocná zločinecká organizace Salamandra, jejímž cílem jsou zaklínačská tajemství o mutacích, která z neznámého důvodu chtějí ukořistit, což se jim nakonec také podaří. Geralt a zbytek zaklínačů ještě s asistencí čarodějky Triss Ranuncul se proto vydávají po jejich stopách, aby svá tajemství získali zpátky a ideálně to Salamandře se vším všudy spočítali. Geralta jeho cesta zavede až do Wyzimy, hlavního města království Temerie, kde se odehrává většina hry.

Od první kapitoly pak dostanete volnost, kterou mnozí RPG hráči moc dobře znají. Můžete plnit side-questy, kecat s postavami, poslouchat výrostky promarněného mládí atd. Zaklínač má jeden z mých nejoblíbenějších RPG designů. Není to vyloženě open world, rozhodně má blíže k lineární struktuře, ale i tak vám v jednotlivých kapitolách nechá určitou volnost pro prozkoumání. Každá lokace je navržena tak, aby zůstala plná detailů, příběhových háčků a vedlejších úkolů, které nikdy nepůsobí jako zbytečná výplň. Samozřejmě pak postupujete vpřed skrze slušnou hlavní dějovou linii, která se kromě prologu a epilogu skládá z pěti kapitol. V první se v podhradí Wyzimy seznamujete se světem a herními mechanikami, a zároveň zachraňujete místní před pekelným ohařem jménem Bestie, ovšem já osobně se vždy doopravdy těším na začátek kapitoly 2, kde se konečně podíváte do ulic samotného města. Je to sice hodně pobíhání sem a tam, ale díky dobře napsaným dialogům, zajímavým postavám a rychlému tempu to ani trochu nevadí.

Možná jedinou velkou vadou na kráse jsou ty zatracené močály, které mnozí lidé právem považují za nejhorší oblast z celé hry. Jsou možná až přehnaně velké, není na nich nic moc zajímavého (až na pár výjimek) a především vás na nich furt prudí konstantně se respawnující příšery. A to ani nemluvím o té neuvěřitelně ponuré a depresivní hudbě, která tam hraje.

Třetí kapitola vám otevře další část Wyzimy, která na rok 2007 patřila mezi nejživější videoherní města v historii RPG a zalidněná obchodní čtvrť to naprosto krásně demonstrovala. Ve čtvrté kapitole, která je často považována za tu nejlepší, se vrátíme do vesnického prostředí, kde kromě trablů s rybolidmi budeme řešit i příběh o svatbě a vraždě na polích, který jako kdyby vypadl z oka Kytici od Karla Jaromíra Erbena. Tahle kapitola je obzvlášť boží, nejenže slouží jako příjemný oddych od městského ruchu a politikaření, ale zároveň má nejblíže k povídkovým knížkám.

V páté kapitole se zas vrátíme zpět do města potýkajícího se s chaosem, kde příběh pomalu směřuje ke konci. Celkově má příběh dobrou strukturu i tempo, ovšem musím říct, že mnohé ukázky ještě působí… poměrně neohrabaně a prkenně. To je ovšem aspekt, který se výrazně zlepšil až v následujících dílech.

Jeden z nejvíce charakteristických prvků Zaklínače je jeho surový, prohnilý a často brutálně realistický svět, který v mnoha případech připomíná ten náš. Ať už to je rasismus, politické intriky a machinace nebo morální dilemata, v nichž mnohdy neexistuje jednoznačně správná volba. Svět Zaklínače nemilosrdně ukazuje, že dobro a zlo jsou často jen otázkou úhlu pohledu. Právě tahle nečernobílost činí jeho příběhy natolik uvěřitelnými a zároveň nepříjemně blízkými realitě. Sice si myslím, že až pozdější hry z trilogie s tímto motivem pracovaly lépe a zajímavěji, ale i jednička vás několikrát postaví do situací, kdy si nebudete úplně jistí, jak se správně zachovat.

Nejlepším příkladem je konflikt mezi rytíři Řádu planoucí růže a elfy a trpaslíky z partyzánské skupiny Scoia'tael. Ani jedna ze stran není svatá. Rytíři Řádu sice mohou sloužit jako udatní ochránci nevinných, ale zároveň je mezi nimi i mnoho rasistů a náboženských fanatiků. Elfové a trpaslíci ze Scoia'tael zas idealisticky bojují proti útlaku ze strany lidí, kteří je zahnali do kouta, ale v rámci svého boje se občas uchylují k terorismu a útokům na civil. Samozřejmě můžete ve výsledku zůstat zcela neutrální, ale ne vždy se vám tato možnost naskytne.

Zaklínač se každopádně pyšnil i tom, že vaše volby napříč hrou měly následky, které jste však pocítili až o nějaký čas později. Například pokud ve druhé kapitole odhalíte totožnost jednoho z hlavních padouchů, který se vydává za jednoho z vašich spojenců, nalíčíte na něj past a na konci příští kapitoly budete ve výrazné výhodně, až budete bojovat s jeho pravou rukou.

Jednotlivé volby a rozhodování také odráží Geraltův charakter. V tomto ohledu je chytré, že mu tvůrci nadělili amnézii, protože jelikož si Geralt nepamatuje své předešlé skutky, pod vaším vedením v podstatě začíná nanovo. Díky dobrému scénáři má ale Geralt i přesto ucelený a jasně definovaný charakter, který působí konzistentně, ať už se během hry budete rozhodovat jakkoliv. Je to strašný bručoun a cynický realista, který má ale zároveň smysl jak pro čest, tak i pro humor, byť hodně se opírající o ironii a sarkasmus. A když už něco řekne, bývá to trefné a často štiplavě vtipné. Díky tomu všemu je to ale opravdu sympatický herní hrdina, za kterého je radost hrát. Stejně tak je radost vidět herní svět, který je vyloženě plný zajímavých NPCček, v rámci čehož má téměř každá pojmenovaná postava osobnost.

Soubojový systém lze považovat za takový experiment, který si někteří oblíbili, jiní zas kvůli němu hru možná po 20 minutách zas odinstalovali. Na rozdíl od svých nástupců totiž nefunguje na bázi co kliknutí, to švih mečem. Zde stačí na daného nepřítele kliknout jednou, Geralt pak provede sérii útoků a vy ve správný čas musíte kliknout znovu, aby na ně Geralt navázal s další sérií. Předčasné nebo pozdní kliknutí kombíčko přeruší. To je pravděpodobně pozůstatek tahového základu enginu hry, který předpokládal použití DnD systému pro souboj v kolech. Mimo to máte dostupné také tři bojové styly, které musíte vždy měnit podle toho, s jakým nepřítelem (nebo s kolika nepřáteli) bojujete. Také musíte samozřejmě myslet na to, který meč tasit. A jak každý správný fanoušek ví: Ocelový je na lidi, stříbrný na nestvůry. Je pravda, že tento systém nedává moc prostoru k nějaké velké strategii, například s ním nelze moc uhýbat nepřátelským útokům, ale co si budeme povídat, Geralt při těch útocích dělá občas tak šílené kousky, že to je vyložená postava pro oči.

Znamení jsem v jedničce upřímně nikdy moc nepoužíval, ale podle všeho z nich jde udělat naprosto OP build, díky němuž ani nebudete muset vytáhnout meč z pochvy… nebo spíš v případě jedničky odlepit ze zad. A nemám důvod tomu nevěřit, protože třeba jednoho z prvních bossů lze snadno srazit na zem Aardem a pak dorazit na jednu ránu.

Mnohé side-questy jsou každopádně opravdu velice kreativní a zábavné. Například jsem měl vždycky v oblibě ten, kdy pro jednoho řádového rytíře máte najít jeho ztracenou modrookou sestru, kterou najdete v jednom přepychovém bordelu. Posléze zjistíte, že ten bordel vedou vcelku v pohodě upírky, které své zákazníky sice nezabijí, ale občas si z nich trochu té krve cucnou. Důležité ale je zjištění, že rytířova sestra svého bratra, který se k ní choval jako k vlastnímu majetku, nesnáší a v upírském bordelu se cítí doopravdy šťastná. To vše vyústí v krvavou konfrontaci, kde se Geralt bude muset rozhodnout, zda pomůže rytířovi, nebo upírkám. Můj Geralt bránil upírky… a ne, neudělal to jen kvůli tomu, že s nimi měl před několika minutami dost divokou čtyřku… neudělal to jen kvůli tomu, hrál v tom roli i jeho morální kodex. Čestný!

Je také fajn, že mnohé questy hráče nutí i trochu přemýšlet. Například v jedné části questu Kráska a zvíře, kde pomáháte prostitutce Carmen najít lék na lykantropii pro jejího milého, vám alchymista Kalkestin nonšalantně zadá, abyste pro právě vytvořený lektvar ještě našli panenskou slzu. Hra vám ale neřekne, kde přesně máte hledat a žádný ukazatel na mapě se vám nezobrazí. Samozřejmě se můžete náhodně vyptávat žen na ulici dokud se vám nepoštěstí, ale určitě zde hned nepochodíte. Při troše zamyšlení vám ale může dojít, že v místním špitálu sv. Lebedy přece léčí novicky bohyně Melitelé. Novicky, které musí žít v celibátu. A skutečně, když tam zavítáte, tak jedna z nich bude ochotná pro vás slzu uronit.

Osobně v RPG hrách miluju i questy, které jsou čistě kecací a ani není nutné během nich někoho zabíjet. V již zmíněné druhé kapitole jich je dost, ale jeden z mých oblíbených je Přítelkyně ze starých časů, který se točí kolem milé a sympatické Shani. Hlavní náplň questu činí menší oslavička u ní doma, na kterou přijde jak Geraltův starý dobrý brach Marigold, tak i ještě jeden host podle hráčova uvážení, ale myslím, že nejlepší je s sebou vzít trpaslíka Zoltana. Pak se z toho vyklube moc hezký a vtipný večírek, kdy se starými známými z knížek kecáte a všem možném.

Než k tomu ale dojde, tak budete muset čelit tomu nejstrašlivějšímu a nejhrůzostrašnějšímu protivníkovi z celé hry, jehož se dodnes děsí i ti nejzkušenější veteráni, kteří Zaklínače hráli už stokrát. A žádný meč, žádný lektvar ani žádné ze znamení vás nedokáže ochránit před hrůzostrašnou mocí, kterou ovládá. Legendy praví, že se nazývá… bába v přízemí. Této milé paní se nedá vyhnout, pokaždé, když vlezete k Shani do baráku, tak se s ní spustí konverzace, na jejímž konci vás většinou vyhodí zase ven. Dneska už to není tak zlý, ale zkuste si představit, že to hrajete v roce 2007 na starým počítači, na němž načítání venkovních lokací vždy trvá pět minut. PEKLO. Pokud se ale přes to dostanete, odměnou vám bude hezky strávená dohra se Shani, z čehož pak bába dostane infarkt. Takže dvojí výhra.

Myslím, že by mi mnozí nikdy neodpustili, kdybych zde také nezmínil legendární český dabing, na který v mnoha případech… opravdu nejde zapomenout. Osobně teda už všechny Zaklínače hraju výhradně jen v polštině s českými titulky, protože naprosto žeru hlas Geraltova představitele Jaceka Rozeneka, ale pro účely tohoto videa zůstaneme u českého dabingu. Ten je takový… vcelku fajn. Občas sedí opravdu pěkně, jindy je zas strašně prkenný až skoro směšný. Díky skvělému překladu hry ale některé repliky znějí v češtině opravdu skvěle. Občas ale emoce v dabingu ne zcela odpovídaly situaci na obrazovce nebo významu konkrétní repliky. Není to však vina herců – dabingový tým totiž musel pracovat tak trochu naslepo podle anglické verze, aniž by přesně věděl, co se ve hře v danou chvíli odehrává. Když bych měl jmenovat nějaké moje obzvlášť oblíbené výkony, tak se mi třeba líbil Libor Terš jako žalářník Šémko, Bohdan Tůma jako vypasený obchodník Odo, Pavel Pípal jako Vesemir a samozřejmě Karel Richter jako překupník Talar.

Nakonec je tu ještě Rudolf Kubík jako sám Geralt z Rivie, ale… upřímně nemohu říct, že by se mi jeho výkon líbil. Ta potřeba znít drsně téměř za jakékoliv situace znemožňuje dávat do výkonu nějaké širší spektrum emocí a Geralt tak téměř celou dobu opravdu zní jako Nolanův Batman, který celý život hulil. Ale své fanoušky si určitě našel.

První Zaklínač je však v jednom ohledu naprosto nezaměnitelný. A to tak silně, že dokonce předčí i svá slavnější pokračování. Je to prvek, který je stále oslavován a zůstává jedním z nejvýraznějších klenotů celé hry. A tím je atmosféra. Atmosféra prvního Zaklínače je dodnes jednou z nejsilnějších stránek celé hry. Snad téměř každá lokace ve hře má svůj vlastní osobitý charakter, zároveň jsou také nabité prvky, které odrážejí slovanskou mytologii a folklór. Osobně mám slabost třeba pro břeh poblíž vesničky Bahnice. V noci, kdy se tma mísí s tajemnou hudbou, to celé působí… nesmírně magicky. Je to pocit, kdy se zdá, že samotné místo dýchá nějakou pradávnou silou. A ten pocit je ještě umocněn vědomím, že stojíme na území Paní jezera. Jako kdyby její vliv neustále bděl nad těmito vodami.

Když už je řeč o vesnicích, první Zaklínač má ze všech tří her možná ten nejautentičtější „vesnický vibe“. Ne že by třeba ve trojce vesnice chyběly, ale jednička je dokázala vykreslit s takovým zvláštním, těžko popsatelným kouzlem typickým pro slovanskou kulturu. Jedno z mých nejoblíbenějších míst je kupříkladu na cestě podél řeky z Bahnic ke zbořenému mostu. Tato lokace není pro hlavní příběh ničím důležitá, je to vcelku normální a klidná pěšina (pokud na vás teda zrovna neútočí nějaká přerostlá stonožka), Ale právě v té obyčejnosti je její kouzlo. Skromný design prostředí ne hned připomínající fantasy hru a pohled přes trosky mostu do dálky, kde se mlhavě rýsují další krajiny, působí… podivně povědomě. Jako byste tu už někdy byli – jen si nemůžete vzpomenout kdy ani proč. Tato magická nejednoznačnost je to, co první Zaklínač tak nezaměnitelně nabízí. Jakýsi dojem, že tento svět je nejenom vaším příběhem, ale že skutečně existoval i před vámi, a bude pokračovat i poté, co hru dohrajete.

Atmosféru samozřejmě výrazně doplňuje i naprosto fantastický soundtrack. Téměř každá oblast má svůj vlastní hudební podpis. Již zmíněné vesnice znějí vřele, ale i melancholicky, zatímco močály a hrobky vibrují podprahovou hrozbou, jako by se za každým rohem něco skrývalo. Když bych měl jmenovat, tak mezi mé obzvlášť oblíbené patří River of Life, Peacfull Moments, z trochu akčnějšího soudku The Last Battle a samozřejmě nesmíme zapomenout ani na hudební motiv kostek. Kostky jsou mimochodem mini-hrou, kterou upřímně naprosto ne-… ne, já chci zůstat pozitivní. Já vím, že spousta lidí je miluje, ale já… řekněme, že jsem mnohem, MNOHEM větší fanouškem Gwentu.

Když už mluvíme o vedlejších aktivitách, tak se hodí připomenout, že první Zaklínač má také... vcelku zajímavé collectables ve formě kartiček. Pokaždé, když se Geralt s někým vyspí, přehraje se tato animace s vybranou nahotinkou, kterou Geralt dostal do postele. Celkově hra se sexem zachází poněkud legračně a skoro až infantilně, ale i tak pokaždé, když prvního Zaklínače hraju, se snažím získat pokud možno co nejvíce kartiček. Holt hra pro dospělé. A přesně proto jsem byl tak nadšený, když mi jako třináctiletému prckovi poprvé padla do rukou. Však jsem se také díky ní naučil slova, která jsem před tím neznal. Například jednou jsem se zeptal své mámy, co znamená slovo „nadržený“. Ona mi to pak velice nonšalantně vysvětlila a jsem hned pochopil, že jsem se možná měl zeptat někoho jiného.

První Zaklínač bude mít v mém srdci vždy své místo. Smutným faktem je, že ta hra silně uvízla ve stínu úspěchu fantastické trojky a mnozí hráči, kteří se k trilogii dostali až později, na ni nejenom nadávají, ale mnohdy dokonce doporučují ostatním, aby ji přeskočili a šli rovnou na další díly. Ale já na tu jedničku prostě nedám dopustit. I když první Zaklínač výrazně zestárl (technologicky, mechanicky a audiovizuálně), pořád má to, co mnohé moderní hry postrádají. Duši. Těžkopádnou, hrubě tesanou, ale opravdu poctivou. Nezáleží na tom, jestli ho hrajete poprvé nebo po desáté. Je to návrat ke kořenům – temným, hrbolatým, špinavým, ale svým způsobem upřímným. Ostatně stejně jako sám Geralt. Ona fantastická a místy až poetická atmosféra je navíc něco, co už žádná další hra v sérii plně nezachytila. Ano, dvojka i trojka mají své přednosti, větší rozpočet, hezčí grafiku a lepší souboje, přičemž v případě trojky jde objektivně i o lepší hru, ale jednička má zkrátka ono unikátní kouzlo, díky němuž na ni nelze zapomenout. Má osobnost i srdce. A především položila základní kámen pro následný globální úspěch, který CD Projekt RED s celou sérií zaznamenal.

Zda ono kouzlo věrohodně zachytí i onen chystaný remake, se každopádně necháme překvapit. Děkuji za pozornost. A hej, pokud by byl zájem, tak bychom mohli zkusit i nějakou analýzu druhého a třetího dílu, včetně i obou jejích datadisků. Do té doby vám všem přeji hodně štěstí na stezce!