K něčemu se vám přiznám. Nemám ráda hororové hry. Ze svých vlastních zkušeností už ale moc dobře vím, že je-li tu právě nějaké studio, které mě donutí něco podobného vůbec spustit, je jím Supermassive Games, kterým se s jejich hororovou adventurou Until Dawn povedlo kdysi něco neskutečného. Například donutit mě ji odehrát. A nyní o čtyři roky později se o to samé rozhodli pokusit znovu, tentokrát s jejich prvním počinem z plánové The Dark Pictures antologie s názvem Man of Medan. Ale ačkoli vám bude krev v žilách tuhnout na každém kroku, je těžké prohlásit, že tam, kde kdysi excelovalo Until Dawn, exceluje stejně i Man of Medan.

Dobré vyprávění, na které zbylo málo času?

Ale dobrá, předčasné závěry stranou, začněme z té lepší stránky. Supermassive Games nám už jednou dokázali, že roli vypravěčů zvládají na jedničku. A to samé se jim povedlo i u Man of Medan. Povídka o partičce kamarádů, kteří se vydávají do končin, ve kterých nemají co pohledávat, prozkoumávat věci, které nemají prozkoumávat a ve které se vše následně dramaticky zvrtne, možná zní ohraně a možná vám i silně připomíná Until Dawn. Ale to je právě dobře. Vývojáři vzali dobrý námět, dobré zasazení a oboje zkombinovali do zcela nového vyprávění, které má jednak smysl a budete-li obezřetní většina věcí do sebe plynule zapadne. V čem ale vězí jeho úskalí je krátká herní doba, která se nejvíce podepisuje na samotných postavách.

Ačkoli má každá postava svou vlastní osobnost, kterou vám hra úspěšně prezentuje, během přibližných pěti hodin hraní nemáte zkrátka šanci si ke každé z nich vytvořit jakékoli pouto a i na konci pro vás zůstávají prakticky cizími. Ano, hra je přizpůsobená tomu, abyste ji odehráli několikrát, přesto znovuhratelnost ani tak nepřispívá důkladnějšímu poznání postav jako právě větvení příběhu, který ovlivňujete hned několika způsoby.

Volby, které na vás nepočkají

První jsou rozhodnutí. A ta fungují skvěle. Každá, ať už ta očividná či jakákoli vaše akce, vydání se doprava místo doleva, má na hru velký vliv. A hra se vám to nebude bát připomínat. Ovšem těch časových očividných rozhodnutí není moc. Hra si totiž mnohem víc zakládá na exploraci a hledání nejrůznějších objektů či vodítek. A to je zároveň druhý způsob, kterým hru neustále ovlivňujete. 

Ať už na něco zapomenete, přehlídnete či se naopak podíváte za roh, můžete narazit na věci, které vám na vaší cestě mohou pomoci. A mezi to patří i obrazy, které vám prorokují jednu z možných nastávajících budoucností a je už na vás, jak něco takového využijete. Stejně tak jako záleží, jak obezřetně si budete dařit při takzvaných quick-time eventech, kterými je hra ve vypjatých pasážích zahlcena. Naštěstí je jejích obtížnost vyvážena, a přestože i jeden pomalý reflex může zpečetit život kterékoli z vašich postav, nejedná se o nic převratně složitého.

Jenomže pozorné reflexy a rychlé rozhodování se vztahuje i na dialogové možnosti. Ty vedle explorace tvoří druhý největší základ hry. A proto nás zamrzelo, že dialogy v některých případech působily nadále stroze a některé reakce neseděly do kontextu celého rozhovoru a velmi jednoduše tříštily atmosféru, kterou hra pomalu úspěšně budovala.

Prostředí hry je totiž jinak perfektní. Nepříjemný pocit vás bude doprovázet všemi úzkými chodbičkami, hororové prvky vás nebudou nikterak šetřit, a to ať už svou psychicky vypjatou atmosférou či jump-scary, u kterých nadskočíte, i když je budete čekat. K tomu dopomáhají i nestandartní úhly kamery, které vám někdy ukáží i to, co vidět rozhodně nechcete. V kontrastu dobré kamery ale občas trpí ovládání, které je dle mého názoru mnohem pohodlnější na ovladači. Ať už vybíráte rozhodnutí, pohybujete se a především prozkoumáváte jednotlivé předměty, ovládání je uzpůsobeno páčkám, a to i v případě rychlých reflexů či míření anebo - potřebujete-li další důvody - v případě multiplayeru.

Být na všechno sám se nevyplatí

Ten se ve hře vyskytuje ve dvou podobách: jako takzvaná Movie Night či Shared Story. Movie Night funguje na velmi jednoduchém principu, kdy si na začátku hráči rozdělí postavy mezi sebe a podle toho si pak následně předávají společný ovladač. 

Shared Story je zajímavější v tom, že jelikož se jedná o online, hráči nevědí, co jejich spoluhráč na druhém konci dělá. A nikdy nevíte, jak se zachová. Hra se tak stává kratší, ale na druhou stranu hráči ukazuje pasáže, které pro něj v módu pro jednoho hráče či během Movie Night zůstávají za zavřenými dveřmi, jelikož hra mu dala automaticky kontrolu nad jinou postavou. Právě pestré multiplayerové možnosti jsou největší chloubou a lákadlem Man of Medan. Společný průchod přetvoří celý zážitek do jiného vyprávění a možnost znovuhratelnosti tak opětovně nabírá mnohem větší rozměr.

Man of Medan vyrazil dobrým směrem. Přesto se po celou dobu hraní neubráníte pocitu, že celému vašemu zážitku něco chybí. Krásná pestrost voleb, neustálá nejistota a způsob, jakým vás Man of Medan nad svým příběhem, volbami a postupem donutí přemýšlet, je vážně obdivuhodný. Hra bohužel dojíždí na zbytečných přešlapech v podobě limitujícího prostoru pro vyprávění, dialogových mezer a nejvíce pak i na technických potížích a neustále načítacích problikávacích obrazovkách narušujících jinak působivou filmovost a plynulost hry. 

První hře ze série The Dark Pictures udělujeme vydařenou sedmičku, protože víme, čeho jsou Supermassive Games schopni. A víme, že to dokáží znovu. Pokud jste si stejně jako já zamilovali Until Dawn, šáhněte bezpodmínečně i po Man of Medan, ale pamatujte, že tahle výprava za obdivuhodným zážitkem oproti Until Dawn z přístavu teprve vyplula.